Tři krát tři věci, co mě štvou (část první)

Všichni, kdo mne znají, se shodnou, že jsem sluníčkový člověk. Byť nejsem úplně typ objímající stromy, mám život rád a dokáži se usmívat i v situacích, které jiným lidem cukají očním koutkem. Díky tomu jsem schopen hrát a hlavně prohrát v konfliktních deskových hrách a přitom nikoho nezabít. Přesto existují situace – se vztahem k deskovým hrám, ze kterých mám šelest na srdci. Tento článek zběžně mapuje ty nejčastější.

1. Spousta vzduchu
Hodně z nás není pouhými hráči deskových dech – a dlužno přiznat, že život by byl o mnoho jednodušší, kdybychom byli pouhými hráči deskových her. Ale ono ne, my rádi hry nakupujeme, rozbalujeme, mazlíme se s komponenty, obalujeme karty a tak dále a tak dále. Mnozí dokonce pro tyto úchylky ani nemají čas dotyčné hry hrát a omezují svou vášeň na neustálý nákup nových a nových krabic a jejich rozbalování s obřadním důrazem. Právě emoce, které opanují naše srdce v momentě, kdy poprvé sejmem víko krabice nové deskové hry, nás mohou povznést výše než vyhlášený amsterdamský matroš či stáhnout do hlubin nakvašeného nasrání. To druhé v případě, že krabice obsahuje více vzduchu, než herních komponent.

Je to hrozně zvláštní a navíc krátkozraké. Vydavatelé často argumentují, že velké krabice se lépe prodávají, ale cíl by přece měl být spokojený zákazník a pokud se mu za půl druhého tisíce snažíte prodat pekingský smog, moc si ho nenakloníte. Přesto se panelovými domy nese nářek deskohráčů, kteří si právě otevřeli novou deskovou hru a komponenty se uvnitř vyděšeně krčí v obklíčení složeného inzertu a na první pohled je jasné, že hra by mohla být v asi tak třetinové krabici… kdyby se chtělo. Je to ekvivalent ušmudlaných talířů v nóbl restauracích, kam také nechodím jíst, protože za své peníze… chci něco nazpět.

2. Neustálé obhajování
Hodně jsem se smál, když Tom Vasel v rozhovoru prohlásil, že každý den tráví hodiny nad vyřizováním mailů, protože je potřeba autorům a vydavatelům vysvětlit, proč nesnáší jejich hry. Deskofobie zdaleka není tak daleko jako Dice Tower, ale přesto jsme již vnímaní jako velmi silný komunikační kanál. Když jsem kdysi o Tash Kaláru prohlásil, že bych si raději nechal operovat střeva, než abych ho znovu hrál, bylo to svým způsobem úsměvné. Hra se dobře prodávala navzdory mému kacířskému názoru a samotný Vlaada Chvátil jistě ani mírný záchvěv země ve svém chrámu nepocítil.

O pár měsíců dál musím stále dokola obhajovat, proč se mi nelíbí ta či ona hra a upřímně – moc mě to nebaví. Na jedné straně chtějí diváci/čtenáři nekompromisní recenze, kde se autor nebude bát rozsápat hru jak vzteklý pitbull, ale na straně druhé se autoři/vydavatelé cítí ukřivděni a dokonce požadují omluvy za vyřčené názory. Já se pak vůbec nedivím, že většina recenzentů pak sklouzne do módu, že si na recenze vybírají jen “hezké” hry. Vždyť kdo by se ve svém volném čase chtěl nechat terorizovat hrou, která mu nepřináší žádná potěšení, a pak ještě poslouchat, co si to jen dovolil prohlásit o tom skvělém, jedinečném a výtečném produktu. Meh… tohle mě vážně dostává. Asi s vámi všemi udělám dohodu, že za každou negativní recenzi, kterou udělám, dostanu bombičko. Abych si udržel motivaci. Jsem ochoten si sladkosti vybrat jednou ročně v podobě bonboniéry.

3. Postřehové hry
Toto je čistě subjektivní. Já vím… Já to chápu… Přesto se nedokáži ubránit emocím. V první řadě nepobírám, kde je tady “hra”. Rozložíte na stůl několik karet s rozličnými symboly, pejsky, dorty a kdo ví čím ještě. Někdo nadšeně zařve: “teď!” A vás čeká pár útrpných sekund, kdy koukáte na stůl a snažíte se najít… cosi. Vysvobození přichází v momentě, kdy někdo orgasmicky zavříská a sebere kartu, neb splnil podmínku v nalezení nějakého naprosto zbytečného a nepochopitelného symbolu.

Neberu to, nechápu to, neumím to hrát. Nikdy jsem žádnou postřehovou hru nevyhrál, nemám na to prostě mozek. Asi se mi v rámci traumatického dětství a poněkud složitého průchodu pubertou pomotaly mozkové synapse a důsledkem toho nejsem schopen pochopit proč někdo považuje kapří mlíčí za lahůdku a proč někoho baví hledat stejně symboly v nahodile vytvořené změti.

Znáte termín “odrazit se ode dna”? Určitě ano. Jednou jsem hrál postřehovou hru, která pro mě podobným dnem byla. Její mechanismus spočíval v tom, že jste otočili kartu s nějakým náhodným geometrickým tvarem v nějaké náhodné barvě, k tomu jste hodili kostkami, na kterých byli další symboly. Prostě… cíleně jste vytvořili náhodnou kombinaci mnoha elementů a úkol hráčů bylo tyto elementy reprodukovat. Museli jste najít nejen množinu stejného, jako například trojúhelník, či modrá barva, ale navíc jste museli podle symbolů na kostkách třeba stát na jedné noze, držet se za nos, položit ruku na rameno spoluhráče.

U herního stolu nás bylo asi osm a jak se měnily na stole karty a chřestily kostky, lidé neustále přes sebe pokřikovali názvy geometrických útvarů, barev a navíc poskakovali z nohy na nohu, chytali se za nosy a podobně. Ze začátku jsem absolutně nechápal co se to kolem mě děje, ale pak mi došlo, že pokud má někdy být objeven lék na rakovinu, tak to musí být přesně tímto způsobem.

Tak to bychom měli první část mého malé povídání. Kdo byl na mé přednášce s obdobným názvem na festivalu Deskofobie LIVE jistě ví, že je více věcí, které mi pění krev. Proto se k tomuto tématu po čase vrátíme. Zatím se mějte sluníčkově.