RECENZE (Tom): The Taverns of Tiefenthal

Hospoda je základ státu, říkává se. Do hospody si chodíme pro lidové moudrosti, zabíjet čas a někdy taky pro pěknou opici. Dnes mi dovolte pozvat vás do hospody deskoherní – v dnešní recenzi na zánovní hru The Taverns of Tiefenthal.

Tato hra, představená na podzim loňského roku, je dalším počinem rakouského designéra Wolfganga Warsche. To je jméno, které na první vyslovení možná běžnému kolemjdoucímu nemusí mnoho říkat, avšak hráčské komunitě dozajista bude znít povědoměji, zejména když připomeneme, že se jedná o autora, jenž solidně opanoval předloňské udílení cen Spiel des Jahres, kde populární a dnes již i do češtiny lokalizovaní Kvedlalové z Kvedlinburku nominaci na kategorii Kennerspiel nakonec proměnili a mezi kandidáty na ocenění nechyběla ani počítací abstraktka Ganz Schön Clever a také v určitém ohledu poněkud polarizující karetní hra The Mind.

S nejnovější hrou se autor vrací do osvědčených vod, a kdo by snad už podle ilustrací Dennise Lohausena hádal, že půjde zase jednou o nějaké to typické německé euro, trefí to přesně jako při vrhu půllitrem. Ve hře The Taverns of Tiefenthal se podíváme do eponymní vesničky, v níž si hráči v roli hospodských mohou vyzkoušet, kdo dokáže nejlépe vybavit svou putyku tím správným personálem, zábavou i dostatkem kvašených nápojů a získat si tak přízeň co nejlepších štamgastů. Tak tedy, korbele do ruky a jak by se řeklo po německu: Prost!

Taverns of Tiefenthal jehra až pro čtyři hráče na vcelku pohodlných 60-80 minut, jež kombinuje několik herních mechanik – draft a rozmisťování kostek, deckbuilding, do jisté míry i prvky engine buildingu. Hraje se na osm večerů neboli herních kol, přičemž každé se skládá ze sedmi fází. To může zprvu vzbudit obavu, že hra bude velmi komplikovaná, ale žádný strach, není tomu tak. Většina fází je velmi rychlá, jednoduchá a řada z nich se navíc odehrává u všech hráčů simultánně.

V úvodu každého večera obdrží hráči jednorázový bonus a otáčením karet ze svého balíčku plní svou hospodu kartami hostů, nábytku a personálu pro dané kolo, a to do okamžiku, nežli zaplní poslední volný stůl. Poté každý hráč hodí čtyřmi bílými kostkami a v rámci jednoduchého draftu si vždy vezme jednu a na stylovém podtácku postupně podává ostatní hráči po levici. Takto rozebrané kostky plus případné extra kostky v barvě hráče, které lze získat díky servírkám na place, je pak potřeba takticky rozmístit na jednotlivá místa v hospodě. Ta zpravidla vyžadují konkrétní hodnotu a umožňují získávat jeden ze dvou primárních zdrojů ve hře – pivo nebo tolary. Následně dané akce všichni hráči postupně vyhodnotí. Zde vstupuje do hry deckbuildingový aspekt hry – za nahromaděné pivo může hráč přidat do svého balíčku nového hosta z nabídky a za finance může naopak najmout nové karty personálu či vylepšit stávající vybavení hospody. Oproti tradičnímu deckbuildingu je však zde jedna vcelku inovativní odlišnost: všechny nové karty, jež hráč v daném kole získá, nejdou na odhazovací balíček, nýbrž na vršek balíčku dobíracího. To zaručuje, že dané karty určitě v příštím kole uvidí ve hře.

Jak už to ale u deckbuildingu obvykle bývá, získané zdroje je nutné utratit hned, nejsou tu žádné žetony a pouze určité množství piva či peněz lze uchovat ve sklepě, respektive trezoru do dalšího kola. Je tedy nutno produkci jednotlivých zdrojů rozumně vyvažovat, neboť je tu bohužel ještě další limitující faktor: za pivo lze do balíčku přilákat v daném kole pouze jednoho nového štamgasta, s čestnou výjimkou šlechticů. Těchto je možné získat do vaší hospody i více najednou, pokud ovšem vyprodukujete opravdu hektolitry zlatavého moku, případně obdržíte jednoho automaticky při každém permanentním vylepšení vaší hospody – což se provádí zaplacením příslušného obnosu tolarů a otočením některého z dílků kartonové skládanky hráčské desky. Podivuhodné však je, že šlechtici jsou evidentně pěkné držgrešle a moc z nich nevyrazíte, herně jsou to tedy až do závěrečného bodování víceméně mrtvé karty. Naštěstí alespoň preferují svoji sociální bublinu a tak se kladou při tahu hostů všechny tyto karty na sebe k jedinému stolu a tak příliš nepřekážejí. Bohužel se ale neubráním dojmu, že tím, že není možné nabírat karty hostů ve velkém, se možnosti poněkud omezují. Chtěl bych víc! Stejně tak typické deckbuildingové čištění balíčku od špatných základních karet je zde zastoupeno spíše okrajově.

V neposlední řadě je tu stupnice věhlasu v místním klášteře, po níž hráč může posouvat svým ukazatelem za napájení mnicha sedícího permanentně za barem (kde jinde!) – což je však jen další stupnice, na které lze občas získat nějaký jednorázový bonus. Tedy věc veskrze situační, nijak zvláštní a mnohdy hráči prakticky ignorovaná.

Každé kolo skončí úklidem hospody, totiž hráčské desky, a přípravou na kolo další. Po skončení osmi kol pak hráči sečtou body na kartách hostů, personálu či vybavení ve svém balíčku karet a tím je určen vítěz hry.

Na tomto místě je potřeba se zmínit také o expanzních modulech. Autor v pravidlech doporučuje hrát první partie takzvaně ve „vanilla“ verzi, avšak krabice zároveň obsahuje hned pět vzestupně číslovaných modulů, které lze do hry postupně přidávat. Po jejich zevrubném otestování konstatuji, že pro rozmanitost, znovuhratelnost a také pár možností navíc, jak bojovat s již zmíněnou náhodou, shledávám tyto moduly esenciálními a při hře s byť jen trochu zkušenějšími soupeři bych se vůbec nebál je zařazovat rovnou. Zejména je zásadní první rozšíření: přidává totiž do hry třetí zdroj (šnaps), který, jakkoliv je ho jen omezené množství, umožňuje prostřednictvím bavičů, jako je tanečnice, žonglér či polykač ohně, provádět důležité dodatečné akce či získat více piva a tolarů tehdy, kdy je to právě nejvíce potřeba. Další rozšíření přidává (ještě jednu) reputační stupnici s instantními odměnami, knihu hostů, kam sbíráte podpisy při každém náboru nového patrona a za zaplnění celé řady obdržíte šlechtice navíc, a v neposlední řadě také asymetrické startovní karty pro každého hráče.

Co mi na hře přišlo problematické, je míra náhody, přinejmenším na poměry euro hry. Přestože se The Taverns of Tiefenthal originálním pojetím deckbuildingu snaží dát alespoň nějaké možnosti plánování, hráč se nezřídka ocitá odkázán na to, kolik karet personálu zvládne vytáhnout, než se mu zaplní stoly. Rovněž draft (nebo counterdraft) kostek může nejednou vést k situaci, kdy na tah nezbude dost užitečných kostek a hráč tak nemůže v daném kole hrát optimálně. Možnosti mitigace náhody tu jsou relativně omezené na snahu brát takové hosty, kteří obrazně řečeno zalátají díry ve vašem portfoliu a umožní zužitkovat i méně používané hodnoty na kostkách, případně lze najmout umývačku nádobí, jež umožní jednu kostku zvýšit o jedničku, avšak bohužel už ne snížit – systém +1/-1 ve stylu např. The Castles of Burgundy by za mě byl vítaným zlepšením. Zde tak spatřuji jednu z hlavních slabin hry: výskyt málo produktivních kol, kdy se to hráči prostě špatně sejde, má chudé hosty, žádný personál navíc a ještě navíc nevhodné kostky. Ve hře, která má těchto kol jen osm to může být poněkud nepříjemné. Často se tak zdá, že hra skončí v nejlepším, kdy se hráči pořádně rozjeli, a že by si zasloužila pokračovat ještě o trochu déle.

Jestliže ze všeho výše uvedeného teď máte dojem, že hra je suchá a mechanická, musím i navzdory tématu managementu hospody a rozlévání piva a panáků proudem připustit, že tomu tak do značné míry je. Ano, nelze popřít skutečnost, že téma je tu tradičně povrchní a přilepené, hraje se skutečně docela mechanicky a navíc k nejedné situaci, která ve hře nastává, je potřeba přistupovat s něčím, čemu se v anglickém jazyce říká obtížně přeložitelným souslovím „suspension of disbelief“, česky tedy něco v tom smyslu, že se hráč ve jménu zábavy povznese nad určitou nelogičnost či nereálnost toho, co vidí. Typickým příkladem budiž, že vyjma mechanik této hry fakt nedává moc smysl, že jeden den vám servírka přijde do práce a další den ne, nebo že šlechtici, ačkoliv jsou z hlediska vítězných bodů nejhodnotnějšími patrony vašeho pohostinství, paradoxně platí jen velmi málo tolarů.

Ještě bych se pro úplnost zmínil také o vizuálním zpracování, a přestože vím, že řada hráčů tuhle „německou“ grafiku pánů Lohausena či Franze nemá ráda, mě to barvité a takové semi-fantasy ztvárnění k tématu docela sedí. Komponenty jsou na hru v této cenové hladině také v pohodě, puzzle dílky tvořící hráčův hostinec pěkně zapadají na svá místa a nepůsobí nijak rušivě, snad možná žetonky šnapsu jsou zbytečně maličké a hrozí jejich snadná ztráta.

Jak už v tuto chvíli tušíte, The Taverns of Tiefenthal rozhodně není hra bez chyb a nečekám, že by si získala tak širokou popularitu coby rodinná hra jako předchozí Kvedlalové z Kvedlinburku. Na straně druhé je oproti Kvedlalům o něco komplexnější, což mě osobně potěšilo, a i přes zmíněné výtky k míře náhody jsem měl pořád dojem, že taktizovat a plánovat tu přeci jen lze více v porovnání s taháním žetonů z pytlíku. Mnohé by jistě šlo dále pozměnit ve prospěch významně větší kontroly nad hrou. Snažím se nicméně na tomto místě uvěřit autorovu testování hry a jemné vnitřní balanci, kterou by bylo zřejmě potřeba celou od základů překopat. Přes uvedené výhrady byla pro mě tato hra zpestřením, bavila mne, do tématu se dalo se špetkou fantazie docela hezky vžít a označil bych ji za celkově příjemnou, byť lehce neobroušenou hru, která vysloveně neohromí, ale zároveň určitě neurazí a pobaví. Je to středně komplexní eurovka, u níž je zkrátka jen nutné si zvyknout na to, že občas vám štěstěna nebude nakloněna a přijmout fakt, že i sebelepší plán nevyjde, když se vám do hospody nahrne banda ožralých trhanů a pivovar nedojede s čerstvou bečkou.