RECENZE (Tom): Reykholt

Když se řekne Island, vybaví se nám celá řada věcí: nádherná příroda, sopky, místní názvy, které neumíme vyslovit, polární záře, Björk, rajčata, natáčení Hry o trůny … počkat, rajčata?!

Inu, ano. I ve zdánlivě nehostinném kraji nedaleko polárního kruhu je možné pěstovat rozličné druhy zeleniny, a to díky úžasné technologii vytápění skleníků geotermální energií, vyvěrající z hlubin země.

Dnešní recenzí bych rád navázal na aktuální epizodu Dobré společnosti, kterou minulý týden připravila Káča. Pokud jste snad ještě neviděli, račte prosím následovat link výše 😉

Řeč byla o jednom z nejznámějších herních designérů a popularizátorovi mechaniky worker placementu, Uwe Rosenbergovi. A jsem si jist, že pozornému divákovi určitě neušlo, že se na stole objevil také jeho aktuální titul s názvem Reykholt, který byl představen vloni na veletrhu v Essenu. Právě na tuto hru se dnes zaměříme.

V Reykholtu se (jak jinak než) v roli farmářů podíváme do stejnojmenné islandské vesničky, kde budeme pěstovat různé druhy zeleniny ve sklenících a tyto následně nabízet turistům na jarmarku. Cílem hry pro tentokrát není získat co nejvíce bodů, na žádné se totiž nehraje. Cílem je pouze dobře pohostit co nejvíce turistů, kteří se na ten zázrak moderního zemědělství každoročně přijedou podívat. Ale samozřejmě to nebude zrovna jednoduché, neboť turistů přijíždí stále více a navíc každý hráč bude mít až tři nesmlouvavé konkurenty. Jinak řečeno: až 4 hráči ve hře budou závodit o to, kdo se na stupnici turistického ruchu, představovaného stoly se vzrůstající poptávkou zeleniny, dostane nejdále.

Reykholt se standardně hraje na osm kol, která se skládají ze čtyř fází. Každé kolo se zahajuje fází práce: zde se jedná o klasický worker placement, kde hráči postupně umístí své tři farmáře na jednotlivá akční pole a provedou příslušné akce. Například postaví skleník, zasadí či sklidí určité množství zeleniny či získají některou ze speciálních karet služeb. Nechybí ani možnosti měnit zeleninu v určitém poměru za jinou nebo prodat skleníky a posunout se na ukazateli turismu i alternativním způsobem.

Oproti klasickému worker placementu, kde typicky každé akční pole pojme pouze jednoho pracovníka za kolo, v Reykholtu je máme rozdělena do několika sloupců a u některých nalezneme symbol islandské vlajky. U těchto políček platí zajímavé, třebaže místy mírně restriktivní pravidlo, že každý hráč může do daného sloupce poslat v jednom kole pouze jednoho pracovníka. Hra tak nicméně zajišťuje, že některé klíčové akce (například stavbu skleníku) nemůže nikdy zcela zabrat pouze jeden hráč. O jiné akce, jako je sázení plodin nebo velmi důležité sklízení úrody ještě během pracovního dne, však určitě proběhne velký boj.

Skleníky jsou ve hře reprezentovány velkými kartami se třemi až šesti políčky, přičemž je vždy určeno, jaké druhy zeleniny je možné v každém z nich pěstovat. Nalezneme zde již zmíněná rajčata, hlávky salátu, houby (ano, tohle není tak docela zelenina :)), květák a nakonec mrkev, která je zde překvapivě nejcennější.

Zasazení plodiny probíhá vždy tak, že hráč investuje jeden kus ze svého skladiště a zbytek je doplněn na všechny parcely skleníku z obecné zásoby. Je nutné si to však dobře rozmyslet – skleníky totiž musí být vždy monokulturní a dokud není kompletně sklizeno, nelze do nich přidávat žádné další plodiny. Hra tedy představuje jakési optimalizační cvičení, kdy se hráč musí rozhodovat, jak velké skleníky na kterou plodinu vzít a co kam zasadit.

Svou roli hrají také speciální karty služeb. Těch je ve hře opravdu značné množství a dělí se na několik sad, označených písmenky A až E. Při každé hře se vybere jedna sada karet a z ní náhodně pět karet služeb, které umožňují svému majiteli různé silné, jednorázové akce (chlapec na brigádě vám například jednorázově sklidí až tři plodiny z jednoho skleníku) či různé pasivní výhody (třeba geotermální pumpa umožňuje při zasazení jedné plodiny současně jednu sklidit nebo vesnický kohout hráče zase probudí brzy a umožní zasadit jednu plodinu ještě před zahájením práce).

Poté, co hráči využijí všechny své pracanty, následuje fáze sklizně, kdy mohou z každého svého skleníku sklidit právě jeden kus plodiny do svého skladiště.

V následující fázi turismu se pak vyhodnotí postup, jak je kdo úspěšný farmář. V pořadí od toho, kdo je nejdále, mohou hráči odevzdávat zeleninu a posouvat tak svou figurku „manažera“ po jednotlivých stolech tak dlouho, dokud nenarazí na stůl, kde již nejsou schopni přinést ze své produkce dostatek zeleniny. Navíc však – a to je ještě jeden zajímavý mechanismus – jednou za kolo mohou u jednoho ze stolů využít bonus, kdy zeleninu neutratí, nýbrž naopak dostanou. Lze se tedy jednou za kolo posunout o jeden stůl, na který hráč nemá uvedené zdroje. Nedokážu sice princip tohoto mechanismu tematicky vysvětlit, avšak z hráčského hlediska lze asi uvítat, že tu je.

Poslední fáze kola hovoří za vše už ve svém názvu – návrat domů a příprava na další pracovní den. Takto hráči odehrají všech osm kol a následně mohou určit vítěze.

Hodnocení Reykholtu bude poměrně rozporuplná věc. Na jedné straně tu máme hru, která je oproti řadě jiných Uweho titulů velmi přístupná a může posloužit jako hezká rodinná hra či jako nenásilný vstup do světa worker placementu. Karty i herní deska nesou pěkné, ale přitom nevtíravé ilustrace a dřevěnou zeleninu můžete hezky zorganizovat do roztomilých kartonových bedýnek, což považuji za drobný, ale příjemný detail.

Po odehrání několika partií je více než vhodné hru okořenit přidáním tzv. Story módu, jehož zahrnutí určitě oceňuji. Při hře s příběhem je pak možné vybrat jeden z pěti scénářů s danými cíli hry, dodatečnými pravidly, variabilní délkou partie a hlavně sadou karet událostí, které se každé kolo otáčejí a mohou hru ovlivnit v dobrém i ve zlém. Tento mód představuje pro hráče další výzvu, mírně přidává na komplexitě a znatelně přidává na znovuhratelnosti a obměně herní zkušenosti, která se jinak poměrně brzy může stát monotónní. Některé akce jsou ale dle mého názoru slabší než jiné a použijete je jen, když už nemáte jinou možnost. Počet tahů je totiž značně omezený a na některé akce prostě nezbývá čas. Znovuhratelnost by rovněž měla být podpořena velkým množstvím karet speciálních služeb, zde mám však drobnou výhradu, že by přišlo vhod více možností je vyměnit či doplnit během hry.

Největší slabinou Reykholtu je ale skutečnost, že hra to sice není špatná, bohužel však zároveň není ani výjimečná a originální. Při hraní se jen stěží lze bránit neodbytnému pocitu, že tuto hru jsme už hráli mnohokrát.

Reykholt je kromě Agricoly často přirovnáván ještě k jiné Uweho hře, která vyšla před deseti lety: At the Gates of Loyang. Ač musím na rovinu přiznat, že tuto hru jsem neměl tu čest zkusit, po zevrubném prostudování pravidel je zdroj inspirace Reykholtu docela zřejmý. Princip sázení políček, sklízení plodin, i mechanismus určení vítěze – to vše je v podstatě totožné, snad s výjimkou, že Reykholt na rozdíl od Loyangu neřeší jako zdroj peníze (za postup utrácíte rovnou zeleninu, není třeba ji nejdříve směnit). Hra je tak vlastně ještě o něco jednodušší a rychlejší.

Jak už to u euroher lze čekat, také téma, ač na pohled určitě působí atraktivně, je poměrně povrchní a slouží spíše jako poukázání na regionální zajímavost. S nadsázkou řečeno by se hra mohla jmenovat třeba JZD Slušovice a fungovala by stejně.

Podobně jako Patchwork si můžete koupit hned ve třech dalších provedeních (a byť mezi Zahradou, Indian Summer a Spring Meadow najdete pár drobných rozdílů, v zásadě jde stále o tutéž mechaniku), je to tak bohužel i zde. Ostříleným hráčům komplexnějších worker placement her, notabene přímo Agricoly či Caverny, nebude nejspíše Reykholt mít mnoho co nabídnout. Myslím si, že je to velká škoda – víme totiž, že Uwe rozhodně nemusí být designérem jedné myšlenky a umí udělat i neotřelou hru (Feast for Odin). Tentokrát se však bohužel překvapení nekoná.

Pokud nevlastníte Agricolu či Cavernu (případně Vám přijdou moc složité), pokud se nemůžete nabažit deskoherního farmaření a milujete zeleninu, případně všechno z uvedeného, lze Reykholt doporučit jako rychlou, nenáročnou hru, která pobaví a k mému hodnocení si přidejte ještě tak půl hvězdičky.

Za mne je však Reykholt spíše hra, kterou si sice kdykoliv rád zahraji, avšak která je bohužel také poměrně snadno zapomenutelná a nad konkurenci ji mírně vyzdvihuje pouze zmíněný Story mód. Jednoduše řečeno: měl jsem větší očekávání. Snad příště.

Reykholt na Planetě her: http://bit.ly/Reykholt