RECENZE (Kubrt): Mansions of Madness (second edition)

Pojďme si na začátku recenze shrnout hry z prostředí Mythosu, které má v portfoliu firma Fantasy Flight Games (FFG). Pokud nevíte, co je to Mythos, tak se můžete podívat na hororové povídky spisovatele H. R. Lovecrafta, které publikoval koncem 20. let minulého století. Psal o pradávném zlu, které se chce vrátit na zem a narušuje prostor mezi naší a jinými dimenzemi. To zlo bylo většinou plné oslizlých chapadel, kozích zplozenců, dalších divných nestvůr a mutantů. Psal také o odhodlaných vyšetřovatelích, kteří jako jedni z mála o tomto zlu věděli a měli šanci se pokusit zamezit jeho probouzení. Většinou to s těmito vyšetřovateli nedopadlo moc dobře, ale o tom více ve zmíněných povídkách. A nebo právě v deskových hrách, které z těchto povídek těží. Deskových her z prostředí Mythosu je opravdu dost, ale zaměřím se právě na hry výše zmíněné firmy FFG, která jich vydává asi nejvíce, a které jsou často díky firmě Blackfire vydávány i v češtině.

Hodně lidí zná hru Arkham Horror. Hru, která se odehrává v americkém městečku Arkham, na které se valilo ono pradávné zlo. Hráči v rolích vyšetřovatelů museli sesbírat v Arkhamu dostatek stop, aby zjistili, jak uzavřít otevřené dimenzionální brány, kterými se do města valila monstra, bojovali s těmito monstry a s dalšími nesnázemi, které jim hra sázela pod nohy. Pokud se jim nepodařilo včas zapečetit dostatek bran, pradávné zlo se v podobě jednoho z prastarých probudilo a hráči se s ním museli utkat na život a na smrt.

Z Arkham Horroru hodně těží hra Eldritch Horror. Místo putování po městě mezi například univerzitou a nemocnicí, putují hráči opět v rolích vyšetřovatelů po světě mezi celými městy a kontinenty. Kromě obydlených míst navštíví i místa exotická a celá hra dostala trošku feeling Indiana Jonese (jaký můžete zažít ještě např. ve hře Fortune and Glory). Hra nepůsobila tak stísněně. To, co v Arkhamu představovala jedna hra – kontinuální krátký příběh na malém prostoru, který reprezentoval pokud ne jeden den, tak jednotky dnů – ve hře Eldritch Horror představovalo jedno střetnutí ve městě reprezentované jedním odstavcem na kartě. Prostě atmosféra té hry na hráče působila jinak.

K tomu vyšla hra Elder Sign (v češtině Temné znamení). Ta nepůsobí tak příběhově, tak epicky. Jde o kostkovou hru, kdy se snažíte na kostkách naházet patřičnou skupinu symbolů, pomocí které uzavíráte brány, které se objevují v rámci Miskatonické univerzity v Arkhamu. Různá rozšíření udržují tuto hru při životě, ale do skupiny her jako je Arkham nebo Eldritch bych ji nezařadil.

Pokud budete chtít zažít ještě stísněnější atmosféru, než kterou nabízí Arkham. Máte možnost naskočit do živoucí karetní hry Arkham Horror: The Card Game. Je to kampaňová hra, ve které si pěstujete balíček karet vašeho vyšetřovatele a procházíte pečlivě připravený příběh v rámci celé kampaně, kdy každá hra se může odehrávat někde jinde. První hra na univerzitě, druhá v kasínu, třetí ve vlaku apod. Hra je opravdu zajímavá a pokud máte finance na uživení živoucí karetní hry (každý jeden scénář v rámci kampaně znamená další investici cca 400 kč – létá to pěkně, věřte mi 😉 ) a baví vás stavění balíčků karet, může být právě pro vás.

A nebo můžete vyzkoušet hru Mansions of Madness! V cz verzi jako Panství hrůzy. V té se opět chopíte známých vyšetřovatelů a řešíte tajemství v rámci jednoho domu, případně jeho blízkého okolí. Na rozdíl od karetního Arkhamu zde neřetězíte jednotlivé hry do kampaně, ale hrajete jeden delší příběh, z těch, které má pro vás hra připravené . Hra je tak scénářová a scénáře jsou to, na čem tato hra stojí a může také padat. To máte jako s knihami. Kniha jako taková je dobrý nápad. O tom asi není dnes již sporu. Četli byste ale špatnou knihu? Pokud by byla jediná na světě, tak možná ano… A pokud by to šlo, tak byste taky asi nechtěli číst jednu a tu samou knihu pořád dokola. A to jsou přesně ta rizika scénářových her. Ty scénáře, nebo chcete-li příběhy, musí být zajímavé, chytlavé. A musí být dostatečně variabilní, aby vás dlouho bavily. Už teď vám mohu říct, že s prvním hra Mansions of Madness nemá problém. S tím druhým trochu zápolí, ale k tomu se vrátíme později.

Hra Mansions of Madness, jak jí můžete koupit v současnosti, je v podstatě druhou edicí této hry a se svým předchůdcem má mnohé společného, ale v zásadě to asi ani nemůže být jinak. V první edici musel jeden z hráčů hrát pána domu a pro zbytek hráčů připravit celý dům podle zvoleného scénáře. Dům byl vždy v rámci scénáře identický. Stejné věci ve stejných místnostech a jen to, jak se dařilo hráčům místnosti prozkoumávat, větvilo hru tak, aby nebyla vždy úplně stejná. A hráč hrající „za hru“ měl v průběhu scénáře pár možností, jak hráče překvapit. Nevýhodou byla už ta potřeba alokovat jednoho hráče jako pána domu. Příprava hry na stůl pak trvala celkem dlouho (30 minut s klidem, známé jsou i případy, kdy to trvalo hodinu) a mohl jí dělat jen a pouze tento jeden hráč, aby ostatní neprohlédli tajemství. Pán domu tak musel přijít na herní sezení s předstihem, nebo na něj holt ostatní čekali. Samotný výkon pána jeskyně pak také hodně ovlivňoval požitek ze hry. Zažil jsem epickou hru, na kterou do dnes vzpomínám, a zažil jsem i hru, kdy jsem se opravdu nudil. A důvod tohoto rozdílu byl do značné míry právě hráč hrající za pána domu. A ve chvíli, kdy víte, že ten scénář si už nikdy „poprvé“ nezahrajete, to přijde líto.

Druhá edice této hry si s těmito nešvary celkem hezky poradila s využitím moderní technologie. Ano, pána domu v této hře hraje chytrá aplikace (pro mobil, tablet, PC). Toto asi dost pravověrných hráčů deskovek odradí a já osobně si myslím, že je to jejich chyba. Protože v této hře dělá aplikace snad s jedinou výjimkou přesně to, co bych si od aplikace u deskovky představoval. Využívá svých předností, ale neodvádí pozornost od toho, co se děje na stole.

Ve hře se střídají fáze vyšetřovatelů, ve které má každý hráč možnost zahrát dvě akce, a fáze mýtů, ve které se vám hra snaží naznačit, že vaše snažení je marné. Vyšetřovatelé mohou za akci získat body pohybu, mohou zaútočit, interagovat se svým okolím (promluvit s nehráčskou postavou, prohlédnout šuplík apod.), mohou si vyměňovat předměty, mohou se strkat (pomoci k pohybu jiné postavě – dobrovolně i nedobrovolně) a nebo se mohou například pokusit uhasit oheň. V rámci fáze mýtů dochází k nějaké nemilé události, k pohybu a útoku nepřátel a také k tomu, že každý nepřítel, každé monstrum, má nepěkný zvyk působit negativně na psychiku vyšetřovatelů. On vám totiž takový duch nebo hvězdný zplozenec stojící vedle vás na klidu nepřidá.

Testy ve hře Mansions of Madness probíhají klasicky pomocí kostek. Každý postava má rozdílné schopnosti co do síly, obratnosti apod. a tyto schopnosti určují, kolika kostkami si pro daný test můžete mrsknout. Pomoci vám i může řada předmětů, kouzel a artefaktů. Na kostce vám zpravidla padne prázdná strana, sem tam symbol temného znamení (aneb úspěch) a sem tam symbol lupičky – stopy. Hráči během hry sbírají žetony se stejným symbolem a během testu mohou tyto žetony využít, aby ze symbolu lupičky na kostce vyrobily symbol temného znamení a tím si v testu pomohli. Kromě toho má každá postava i nějakou tu speciální schopnost, kterou si při hře může pomáhat. Hraní za každou postavu je tak trochu jiné a je tak na hráčích, aby umě využívali své silné stránky a mírnili riziko těch slabších. Během hry získáváte předměty, mocné artefakty, svitky s kouzly a podobně. Také se vám může přihodit řada nemilých věcí. Třeba zešílíte. Ano. Dostanete tajnou kartičku stavu šílenství, která vám lehce pozmění podmínky vítězství – může se z vás pro ostatní stát takový zrádce. A proto si všichni radši dávají pozor na hráče, který už to nemá v hlavě úplně v pořádku.

Zpracování této hry je na vysoké úrovni. Dílky mapy jsou krásně ilustrované a to, co vám roste na stole, vypadá opravdu luxusně. Luxusní však není zpracování figurek. Odpovídá tak standardu z před 8 lety, tedy době, kdy vyšla první edice hry. Figurky nejsou ani náhodou špatné a plní dostatečně svou úlohu. Ale při srovnání například s hrou Descent nebo Rising Sun neobstojí. Zvláštně také působí černé plastové podstavce pod nepřátelé. Figurky v nich nedrží, zabírají na těch krásně ilustrovaných dílcích mapy nepřiměřeně moc místa a jejich přidaná hodnota je mi záhadou. Opět to považuji za dědictví z dob první edice, kdy se to mohlo zdát jako dobrý nápad. Hru tak ihned jednoduše identifikujete, protože tento nápad nikdy nikdo jiný nedostal, ale zato už víme, že ten nápad dobrý nebyl. Osobně uvažuji o koupi klasických podstavců, skalpelu, pilníku a lepidla. Hra tak bude praktičtější, skladnější a na stole hezčí.

K základní krabici hry náleží 4 scénáře. Od jednoduchého, který byste s trochou štěstí i občas mohli úspěšně dohrát, po složitý (s tím je taky legrace). Od scénáře, který vám vezme cca 90 minut, po scénář, jehož herní doba atakuje čas potřebný pro rychlejší zahrání hry Twilight Imperium (cca 360 minut). Scénáře jsou dostatečně zajímavé a rozdílné. Problémem je jejich znovuhratelnost. První – nejlehčí a nejkratší – scénář nabízí několik variant, jak procházené sídlo vypadá a příběh se také výrazně větví dle úspěšnosti a rychlosti vašeho pokroku. Takže u něj nebude problém ho zahrát s klidem třikrát a víckrát. Zbylé tři scénáře však až takovou variabilitu nenabízejí a s pocitem, že neděláte to samé do kola si je zahrajete tak dvakrát až třikrát. Toto není až taková výtka k této hře, která těží s příběhů a připravených scénářů, je to ale něco s čím se musí při koupi počítat. Pokud dáme prvnímu scénáři 4 zahrání, dalším dvěma 3 a poslednímu zahrání dvě, tak tu hovoříme o 12 partiích, kdy ale 2 z nich trvají 6 hodin. Což není tak úplně zlé, ale za pořizovací cenu 2 400 Kč si asi leckdo z nás představí víc.

Nespornou výhodou řešení hry s aplikací je, že do aplikace postupně scénáře přibývají. Některé jsou zdarma, některé za drobný poplatek (řádově sto korun). Také už vyšly k této hře tři rozšíření. Dvě menší (Beyond the Treshold, Sanctum of Twilight), kde byl kladen důraz na scénáře, které tato rozšíření doprovází, a na menší množství nových předmětů, dílku map a vyšetřovatelů. A jedno velké rozšíření (Streets of Arkham), ke kterému jsou k dispozici tři scénáře a toho fyzického obsahu je v krabici taky dostatek. S tímto servisem už dostává parametr cena/výkon jinou úroveň. Otázkou však je, kolik z tohoto obsahu se podaří dostat do češtiny. Český vydavatel zmínil, že s vydáním rozšíření pro tuto hru počítá. Otázkou je, které rozšíření zvolí, kdy, a jestli se také dostane k překladu scénářů, které vycházejí v rámci aplikace. S tím by mohla pomoci komunita, která se vytvořila na webu Zatrolené hry, a která chce scénáře svépomocí lokalizovat. Český vydavatel přislíbil, že tuto snahu podpoří minimálně formou koordinace s americkým vydavatelem – Fantasy Flight Games. S trochou štěstí se tak dočkáme fyzického rozšíření, i dalších českých scénářů v rámci aplikace.

S variabilitou se pojí i jedna další otázka a tou je kompatibilita mezi první a druhou edicí hry. Druhá edice obsahuje například pouze jiné vyšetřovatele a jiná monstra, než byly vydány v rámci první edice a jejich rozšíření. A původní anglická verze hry Mansion of Madness: Second Edition obsahovala konverzní kit, který jste mohli využít pro fyzický obsah první edice, který pak šel po zapnutí tohoto v aplikaci využít i v druhé edici. Hráči, kteří nemají první edici a po obsahu by toužili, mohou využít dvou rozšiřujících figurkových setů a využitelný obsah první edice si tak za celkem nemalé peníze zakoupit. Získáte tak zvýšenou variabilitu jednotlivých scénářů … a také dva nové scénáře, které tento obsah více využívají. Bohužel, jelikož první edice nebyla lokalizovaná do češtiny, tak ani vydavatel nenabídl tento konverzní kit k lokalizaci a v české krabici byste ho tak hledali marně. Český vydavatel nyní prý zvažuje další kroky a je stále otevřena i ta možnost, že tento konverzní kit bude součástí některého z lokalizovaných rozšíření. Ale mezi námi – jelikož mám anglickou verzi této hry a všechna rozšíření – vězte, že pokud se podaří lokalizovat byť jedno jakékoli rozšíření, tak konverzní sadu potřebovat nebudete. Obsahu bude k dispozici dostatek a ony dva scénáře využívající obsah první edice hry nepatří zrovna k těm nejlepším.