RECENZE (Kubrt): Kmotr Impérium Corleonů

Na podzim roku 2016 během festivalu Deskofobie LIVE oznámila firma Blackfire spolupráci s americkým vydavatelstvím Cool Mini or Not (CMON) a zároveň i první hru, kterou na základě této spolupráce bude lokalizovat – hru Zombicide: Černý mor. O této hře nikdo moc nepochyboval, jelikož jde o ověřenou značku a navíc hru, která již nějaký ten pátek byla na trhu. Druhou velkou hrou, kterou Blackfire lokalizovali do češtiny a která vychází ze spolupráce s CMON, je hra Kmotr: Impérium Corleonů. Datum vydání české verze je oproti té anglické jen o něco opožděné a tak během ohlášení si hráči mohli udělat jen pár obrázků o tom, co je čeká. Určitě je čeká hra z prostředí knižního bestselleru Kmotr od Maria Puza a určitě je čeká hra od herního vývojáře Erica Langa. Toho můžete určitě znát například ze hry Blood Rage, nebo Chaos in the Old War. V nedávné době dostal Eric Lang pozici tvůrčího ředitele ve firmě CMON, takže od něj můžeme čekat pod touto značkou jeden titul za druhým. Již brzy se na naše stoly (lokalizace je v plném proudu!) dostaví například další jeho dílo, které mechanicky navazuje na Blood Rage – Rising Sun, a v přípravě je také wargame z prostředí Hry o trůny – Song of Ice & Fire.

Silnými prvky známých her of Erica Langa jsou kontrola území zkombinovaná s umisťováním jednotek/workerů. Mechanicky se tak tyto hry blíží spíše hrám evropského typu, které se vyznačují menším podílem náhody a menším důrazem na téma a atmosféru. Ericu Langovi se však například ve hře Blood Rage povedlo velice dobře zasadit typické euro mechanismy do prostředí severské mytologie a spousta hráčů si během krvavých vřav ani neuvědomila, že hraje euro. V tomto excelovala hra Blood Rage a Rising Sun v tom asi nebude hra úplně jiná. A obdobné mechanismy nabízí i hra Kmotr: Impérium Corleonů, kterou právě v Deskofobii recenzujeme.

Tématicky je hra zasazena do děje knižního Kmotra a hráči se v rolích mocných rodin působících v New Yorku 50. let minulého století snaží získat co nejlepší pozici pro to, aby to byli právě oni, kdo po odchodu Dona Corleoneho získá pozici hlavy celého podsvětí. Hrací plán hry zobrazuje dobovou mapu New Yorku, která je rozdělena do 7 čtvrtí, a každá čtvrť zobrazuje několik míst, kde se mohou dít nekalosti. Některá tato místa jsou na plánu předtištěná, některá se tam dají náhodně v rámci přípravy hry v návaznosti na počet hráčů a možnosti se ještě zvyšují s tím, kolik kol jste ve hře odehráli. Plán je tak lehce variabilní a každá hra tak i díky tomu bude trochu jiná.

Samotná místa, která můžete navštívit, se nazývají podniky. Jsou to klasické provozovny pro lidi s tím, že část obchodů se dělá samozřejmě pod pultem a né vždy úplně legálně. Můžete tak navštívit například holičství a místo moderního účesu si tam formou výpalného zajistit novou zakázku. A nikoho nepřekvapí, že řádný a čestný účetní vám pomůže ulejt si trochu peněz bokem. V každém aktu/kole hry může podnik za účelem výpalného navštívit gangster jedné z rodin a v podniku zůstat až do konce daného kola. Pokud se mu tedy během pobytu v podniku nepřihodí nějaké neštěstí a neskončí třeba s betonovou botou na dně řeky Hudson. Když se takto z podniku vzdálí, tak si do podniku pro výpalné může v klidu bez obav přijít další gangster a pokusit se ho do konce aktu okupovat.

Každý hráč má k dispozici stejné množství gangsterů a kromě nich může samozřejmě do akce povolat i členy své rodiny. A to už jde do tuhého. Ti nenavštěvují jednotlivé podniky, ale působí na celá sousedství a získávají zvláštní výnosy ze všech skrytých podniků v daných sousedících čtvrtí dle toho, kam se je hráči rozhodnou umístit. Člena rodiny má na začátku hry každý hráč jednoho a další dva pak hráči získávají průběžně do dalších kol.

Výše popsané je vlastně popis mechanismu umisťování pracovníků (worker placement), který je známý z dalších mnoha her. Jak již bylo nastíněno, Kmotr krom tohoto mechanismu využívá i další – ovládání území (area control). Na konci aktu se pro každou čtvrť mapy spočítá, kolik v ní má který hráč figurek (gangsterů i členů rodiny) a kdo má největší vliv, ten pro další část hry danou čtvrť ovládá. V praxi z toho plyne to, že když si někdo přijde do některého podniku v dané čtvrti pro výpalné, kromě jeho samotného dostane stejnou odměnu i hráč, který danou čtvrť ovládá. Takže je dobré při umisťování figurek zvažovat nejen okamžitý zisk, ale i roli šíření vlivu rodiny. A často během hry také do rovnice vstupuje faktor toho, co asi potřebují soupeři a jaký váš tah by jim udělal největší radost.

To už máme worker placement a area control aspekty. Dalším herním prvkem je řízení zdrojů. Zdrojem v této hře jsou karty, které se dělí na několik druhů. Budete zacházet se zbraněmi, s alkoholem, se špinavými penězi, s drogami (základní „suroviny“ ve hře) a s penězi jako takovými. Dále jsou ve hře karty zakázek a karty spojenců. Důležité je, že z pohledu hry jde o stejný typ karet. Stěžejní jsou samozřejmě zakázky. Díky zakázkám totiž spouštíte různé silné efekty, získáváte další zdroje apod. Můžete dát někomu bombu do auta, sejmout soupeři pár gangsterů, vyhrožovat… Pár karet zakázek je vždy ve společné nabídce a může je spustit kdokoli – každou ale jde realizovat pouze jednou. Další karty zakázek mohou mít hráči na ruce a spustit je tak mohou pouze oni. Ale zahrání karty zakázky něco stojí. Stojí suroviny a na každé kartě zakázky je zobrazena kombinace zdrojů, kterou musíte utratit pro její zahrání. Hra je tak o tom, že se pomocí umisťování figurek snažíte získat vhodnou kombinaci zdrojů proto, abyste mohli zahrát příhodnou zakázku a tento proces opakujete.

A co je vaším vyšším cílem? Mít na konci hry nejvíce peněz a potažmo nejvyšší vliv. Ale zrovna s penězi to není taková sranda. Máte totiž omezený počet karet na ruce, protože na konci každého aktu musíte dát příspěvek Donovi (a jak jsem psal, peníze jsou stále jen karty). Povolený počet karet na ruce je jiný pro každý akt a zrovna na konci hry, kdy se vaše jmění sčítá, vám toho na ruce moc nezbude. Navíc je vaše ruka (myšleno karty na ruce) celkem na ráně pro soupeře, a tak je záhodno si vaše peníze nikam šikovně ulít. K tomu slouží praktický kufříček, do kterého umisťujete karty, které se vám za nějakou akci (efekt nějakého podniku, nebo zakázky) podaří vyprat. Navíc si do kufříku i ukládáte karty zakázek, které se vám podařilo zahrát – na konci dostane každý hráč, který zahrál nejvíce zakázek daného typu, příjemný bonus. Kufříček je podstatně méně na ráně (ale rozhodně není nedotknutelný) a navíc nemá omezenou kapacitu.

K penězům se váže ještě jedna zajímavost. Nedají se rozměňovat. Máte v ruce 5dolarovou kartu? Tak si za ni nemůžete vzít jednu 2dolarovou a tři dolarové. Stejně tak si za dvě jednodolarovky nemůžete vzít jednu dvoudolarovku. Do hry toto vnáší celkem zajímavé prvky. Není třeba dobré si do kufru ulejvat pouze vysoké hodnoty karet. Co když zakázka soupeři dovolí, aby si od vás vzal kartu z kufříku? Pokud toto zakázka dovolí, tak je většinou na vás, abyste kartu z kufříku soupeři přidělili (z ruky dostane většinou kartu náhodnou). Takže se tam nějaká ta plíva celkem hodí. Vzhledem k limitu karet na ruce je zas celkem jasné, proč se občas i ve zranitelné ruce hodí nějaký ten větší peníz, i když jste si vědomi rizika.

Posledním nezmíněným prvek hry je aukce. Mezi akty probíhá boj o spojence. Boj o to, komu se nejlépe podaří podplatit a dostat na svou stranu další vlivné osoby města. Policejního prezidenta, starostu apod.Ve hře je pro každý akt speciální balíček těchto spojenců(jejich užitečnost s každým aktem roste), z kterého je dle počtu hráčů několik vybráno do nabídky. Hráči pak mají šanci v tajné aukci nabídnout úplatek (slouží k tomu víko plechového kufříku). Kdo nabídne nejvíc, vybírá spojence první, hráč s druhou nejvyšší nabídkou vybírá druhý apod. Na posledního, případně na hráče, kteří se rozhodli neuplácet, nikdo nezbude. Dále spojenec funguje jako další karta na ruce, kterou můžete v rámci dané fáze aktu zahrát. Někteří spojenci mají dokonce i svou figurku. Akce spojenců bývají zajímavé. Vybrat další výpalné z již obsazeného podniku, vybrat výpalné z celé čtvrti apod.

Tak toto je asi všechno. Pravidla mají celkem dost stránek, jsou ale plná krásných ilustrací a textu je v nich minimum. Jsou navíc celkem jasná a stručná, takže naskočit do hry trvá opravdu jen chviličku, což považuji za jednu z hlavních předností této hry.

A to už se dostávám k hodnocení… Začít můžeme třeba zpracováním. Většině hry nejde na zpracování nic vytknout. Z celku samozřejmě vyčnívají krásně vyvedené figurky a plechové kufříky, dle kterých tuto hru na stole hned každý pozná. Plus si zaslouží i grafické zpracování pravidel a řada citátů z knižní předlohy. Srdce každého fanouška Kmotra hned zaplesá. Herní plán hodnotím neutrálně. Je funkční a nejde mu nic moc vytknout. Velký černý puntík mají však ode mě karty. Proč jsou všechny karty zakázek vybaveny stejným nudným obrázkem Dona Corleoneho? Proč jsou karty surovin tak zoufale nudné? Hlavně ty karty zakázek působí, jako by je někdo nechal takto z prototypové fáze vývoje hry, kde obrázek sloužil jako placeholder. Je to podle mě velká škoda, která dost navazuje i na další velkou výtku, kterou ke hře mám, a která tak nějak i souvisí s kvalitou zpracování.

Atmosféra a téma. Hra je prodávána jako atmosférická hra plná tématu. Každý fanoušek Kmotra musel nadšením skákat ke stropu, když byla tato hra oznámena. Luxusní zpracování, figurky, plechové kufříky. Cena cca 1 800 Kč. Pro spoustu lidí absolutní nutnost. Facebook Cool Mini or Not (výrobce hry) je plný rozhovorů s autorem hry – Ericem Langem, který v nich popisuje, jak koukal dnem i nocí na Kmotra, jak se koupal v knížkách od Maria Puza a pod. Hra Kmotr není rozhodně špatnou hrou. Mechanismy fungují, hráči, kteří mají rádi výše uvedené mechanismy a tíhnou spíše k hrám evropského typu, si ji dost pravděpodobně užijí a pokud ještě k tomu mají rádi Kmotra, tak určitě nebudou zklamaní. Z pohledu neutrálního hráče je tu však jen celkem jednoduchý mechanismus (a opakuji znova – rozhodně né špatný!) a daleko od něj nějaké téma, kterému se hra všemi možnými prostředky snaží přiblížit. A dělá to figurkama, plechovýma kufříkama, názvama karet zakázek, citáty v pravidlech a herní mapou. Ale…

Ve hře je figurka Dona Corleoneho. Co by to bylo za hru Kmotr bez této figurky? Všichni jsme během čtení Kmotra fandili Donovi a celé jeho rodině. V této hře ale tato figurka slouží pouze k označení aktu, ve kterém se nacházíte. Ano, velký Don Corleone počítá kola. Ve hře je figurka koňské hlavy. Ale ta slouží jen pro označení prvního hráče (a to je asi to na hře nejvíce tématické, protože mám za to, že začínat se v této hře moc nevyplácí). Každá rodina má krom 3 stejných figurek gangsterů i tři figurky člena rodiny. Figurku Dona, Konsiliéra a následovníka. Od začátku hry máte k dispozici pouze Dona. Tak každý hráč jde rychle luštit, která ta figurka je jeho Don. Od druhého aktu si můžete vzít konsiliéra, takže začnete řešit hádanku znova. V posledním aktu přichází následovník. To je vaše poslední figurka člena rodiny, takže už ji najít není tak těžké. Potíž je v tom, že tyto figurky fungují úplně stejně! Jejich role nemá sebemenší vliv. Takže velice rychle zjistíte, že místo Dona prostě popadnete nějakou figurku s kulatým podstavcem (tak jsou rozlišeni členové rodiny), další umístíte k druhému aktu a poslední ke čtvrtému. Takže téměř vše kolem figurek považuji za snahu dostat téma někam, kde až tak moc není, a pro hru to tak nemá téměř žádný význam.

Osobně mám i problém se zakázkami co se tématu týče. Po zahrání zakázky „Bomba v autě“ sejmeme figurky všech soupeřů z jedné čtvrti. Jupí, řeknete si. Ale opravdu? Bomba v autě sejme všechno v jedné čtvrti? Dobře. Trošku představivosti neuškodí. Sejmout, znamená vzít tu figurku a odložit ji bokem do řeky Hudson. Hustý, řeknete si. Na začátku dalšího aktu ale figurky jako zázrakem ožijí a jsou znova ve hře. Dobře, trošku víc představivosti neuškodí. Rozumím tomu z pohledu mechanizmů hry a opravdu proti nejsem. Nikdo ale po mně nemůže chtít, abych v tomhle viděl nějaké velké téma. Už v první partii jsem opustil od „házím ti bombu do auta, ty bastarde“ a sklouzl k „hraju tři žlutý na tuhle kartu“, „ukládám dvě karty do kufříku“, „hraju kartu, beru od tebe dvě karty“ apod.

Pokud shrnu tři předchozí odstavce, tak hra Kmotr je pro mě jednoduchou a přístupnou euro hrou, kterou v mých očích sráží to, že se někdo v určité fázi vývoje hry rozhodl hru zasadit do prostředí Kmotra a začal vymýšlet jak to udělat. Pokud by k tomuto nedošlo, tak by hra stála pěkných 799 Kč s daní, a to by mi přišlo přiměřené. Z pohledu herního zážitku však pro mě téma Kmotra v této hře nevytvořilo přidanou hodnotu, která by ospravedlnila její cenovku. Hru tak mohu doporučit začínajícím hráčům, kterým nevadí si připlatit za opravdu pěknou hru, a téma a mechanismy jsou jim blízké, a hráčům, kteří již nějakou dobu čekají na deskovku z prostředí Kmotra a až teď se dočkali.

Abych zakončil pozitivně, tak musím vyzdvihnout, jak hra funguje v rozdílném počtu hráčů. Psán je rozsah 2 – 5. Slabší je hra ve dvou, tam jsem měl až pocit, že mé rozhodování je až neúměrně omezeno (menší nabídka zakázek, menší nabídka spojenců…). Ale v ostatních funguje srovnatelně, ač nabízí trochu jiný zážitek. V menším počtu je možnost více plánovat. Ve větším počtu se toho na hracím plánu mezi tahy děje tolik, že člověk spíš rychle řeší, komu kde uškodit a jak získat okamžitou výhodu. Možností je ale mnoho.