Náhoda v deskových hrách

Ahoj vážení přátelé, tak se zase po čase potkáváme u dalšího článku o herní teorii, který je určený všem začínajícím herním designérům. Na můj poslední článek o teorii herní ztráty v deskových hrách byly různorodé ohlasy a chvíli mi trvalo, než jsem si řekl, že napíši další. Omlouvám se tedy za zdržení a také za to, že tento článek nepůjde tak do hloubky, protože bych se chtěl zabývat základním stavebním kamenem deskových her a demonstrovat některé designerské postupy. Tak vzhůru na to.

Pokud budeme mluvit o náhodě ve hrách, je vždy dobré začít nějakou hezkou definicí a určit si, co to vlastně náhoda je. V článku budu nejčastěji operovat s termínem “náhodně generovaný vstup”, ale pojďme začít něčím obecnějším.

Položme si na stůl dvě klasické hry. Šachy a Člověče nezlob se. Ani jedna není ve skutečnosti moderní společenskou hrou, tak jak je chápeme my hráči, ale pro naše potřeby poslouží velmi dobře. Máme tedy šachy a člověče. Kterou z nich je možno označit za zcela náhodnou a která je naopak náhody prosta? Odpověď je zcela prostá: šachy náhodné nejsou a člověče je.

Ale proč člověče označujeme oproti šachům za zcela náhodnou? Inu šachy mají determinovanou množinu možností – chcete-li tahů. A protihráč si jeden z nich vybere a zahraje – tah pěšcem na C4! Ve hře nevidíte nic, co by bylo náhodně generované. Kdežto člověče… ve svém tahu hodíte kostkou, tedy dostanete náhodné číslo v rozmezí 1 -6 a následně se jako hráč rozhodnete, kterou figurkou potáhnete, zda vyhodíte soupeře a podobně. Vaše rozhodnutí ale nemá přílišnou váhu a už vůbec nemá návaznost do tahů příštích. Takže z toho pramení naše přesvědčení, že člověče je hrou náhodnou, kdežto šachy hrou čistě strategickou.

Při jednoduchém ohledání je snadné vinit kostku. Prevít jeden hranatý… dělá nám hry náhodné. Ale vzápětí uvidíte, že problematika náhody v deskových hrách je mnohem hlubší. Jistě, můžete místo kostky usvědčit z náhody třeba karty. Ty tvoří množinu možných vstupů (akcí), ale hráč dostane k dispozici pouze část – náhodně generovanou část. Tedy dobírání karet z balíků může být stejně náhodné, jako hod kostkou – a také je. Ale co když hra nebude obsahovat žádný náhodně generovaný vstup? Znamená to, že se z ní zákonitě stávají šachy? Che che… a tady to začíná být zajímavé.

Představte si velmi jednoduchou hru. Pojďme jí říkat “Dračí zlato”, tato hra je určená pro dva hráče, kdy jeden z hráčů představuje udatného dobrodruha, jež se dozvěděl o hromadě zlata ukrytého v dračí slůji. No a v povaze dobrodruha je vlézt do každé ďoury a snažit se čmajznout všechno, co se blyští. Druhý hráč bude hrát za draka samotného, který netouží po ničem jiném, než si dát spokojenou chrupku na své hoře zlata, ale zatr kucajs element – potuluje se mu po slůji nějaký člověčina.

Hra se skládá pouze a jen ze dvou karet. Na jedné kartě je vyobrazen probuzený a řádně rozzuřený drak, na druhé kartě najdete obrázek zlatého pokladu. Obě karty si vezme k sobě hráč hrající za draka, prohlédne si je a následně je vyloží na stůl před sebe lícem dolů.

Dobrodruh následně musí na jednu z nich ukázat a kartu otočit. Pokud je takto otočena karta draka – hru prohrává. Pokud ale otočí kartu pokladu – hru vyhrává a poražen je drak.

Tato naprosto primitivní hra nám ukazuje, že i mechanismus s přesně definovaným vstupem může působit náhodně. Protože… jakou mají hráči možnost ovlivnit výsledek? Může drak zahrát karty tak, aby dobrodruha zmátl? Inu ne… jsou to jen dvě karty položené na stole lícem dolů a ano, dobrodruh nemá nejmenší šanci dopředu odhalit, která karta vede k vítězství a která k prohře, tudíž mu nezbývá nic jiného, než se rozhodnout náhodně. Ale hra samotná přitom náhodu neobsahuje. Respektive neobsahuje náhodně generovaný vstup, jako je hod kostkou.

Abychom toto více rozklíčovali, je potřeba pochopit, že hráč vyhodnotí hru jako náhodnou pokaždé, pokud nedokáže ovlivnit výsledek. A toto není přímo spjato s náhodně generovaným vstupem – tedy například – opět – s kostkou. Můžeme si to ukázat i na jiném příkladu. Představte si hru s názvem „Einstein“.

V této hře se hráči stávají geniálními vědci a snaží se spolu soupeřit o to, kdo se zapíše do dějin. Hra se skládá z balíčku karet, kdy na lícové straně se vždy nachází složitá rovnice a na straně rubové je výsledek dané rovnice, jež je vždy v rozsahu od 1 do 10.

Hráči před sebe vždy vyloží jednu kartu z balíčku tak, aby viděli danou rovnici a mají deset vteřin čas, poté musí napsat na papírek výsledek rovnice. Karta se otočí a pokud některý z hráčů správně určil výsledné číslo, získává bod. První hráč, který dosáhne… řekněme pěti bodů, vyhrává hru.

I tato hra je pro hráče zcela náhodná a ano, i tato hra neobsahuje žádný náhodně generovaný vstup. Jde jen o to, že hráči v deseti vteřinách nemají šanci rovnici vyřešit a tak musí volit číslo náhodně. Ale kdyby u stolu seděl třeba geniální matematik… Einstein sám o sobě… pravděpodobně by hru za náhodnou nepovažoval, protože on by rovnici v deseti vteřinách vyřešit dokázal. Najednou tady máme hru, ze které by dva hráči mohli mít zcela odlišný pocit. A to je velmi důležité chápat, pokud se pouštíte do designování vlastní hry. Náhoda není nutně spjata s náhodně generovaným vstupem. Náhoda nejsou kostky a karty a tak dále. Jde o to, jak jsou herní mechanismy zakomponovány a jak je dokáže hráč vyhodnocovat.

Člověče nezlob se není náhodnou hrou proto, že se tam hází kostkou, ale proto, že s daným hodem nemůže hráč v podstatě nic dělat. A to je velmi zásadní.

Na příkladu hry Einstein ale vidíme i další zajímavý aspekt herního designu, který se ve velkém projevuje třeba u většiny kvízových her. Řekněme, že vás někdo nutí hrát Einsteina pořád dokola a vy zrovna nějaký Einstein nejste, takže i pokud hrajete hru po 50, tak nejste schopni řešit rovnice, protože jednoduše nevíte, jak se rovnice řeší. Ale tady vstupuje do hry další aspekt a to je paměť. Vy si můžete zapamatovat, který výsledek přísluší které rovnici a při dalších hrách už pro vás hra přestává být náhodnou.

A tady je potřeba vidět zásadní rozkol. Máme tedy hráče, který hraje hru poprvé a nemá matematické schopnosti – ten vyhodnotí hru jako náhodnou, ale po určitém čase si může výsledky zapamatovat a hra pro něj náhodnou přestane být. No a pak tady máme onoho matematického génia, pro kterého je hra zcela prosta náhody od prvního zahrání až po poslední. Věřte mi, že něco podobného ve svém herním designu nechcete. Jako autor byste měli mít hru vždy pod kontrolou a měli byste vždy přemýšlet nad tím, jaké emoce v hráčích vzbuzujete. Pokud bych měl ve svém článku něco dvakrát podtrhnout, byl by to právě tento odstavec, protože ve své praxi se bohužel až příliš často setkávám s hrami, které jsou designovány podobným způsobem. Obsahují prvky, které způsobují zcela odlišný herní zážitek různým typům hráčů a to je něco, co prostě je příznakem špatného herního designu a také nedokonalého testování ze strany autora (byť to není předmětem dnešního článku).

Nicméně nechme to tu ležet a pojďme ještě na malý okamžik zpátky k naší hře Dračí zlato. Na ní se dá hezky ukázat, jak se dá s náhodou ve hrách dále pracovat.

Dejme tomu, že během testování odhalíte ve své hře prvek, který jste jako autor za náhodný nepovažovali, protože neobsahuje přímý náhodně generovaný vstup (kostku) a přitom testeři opakovaně reportují, že nemají pocit kontroly nad hrou. Při bližším ohledání jste lokalizovali problém. Je to právě to, že hráč zahraje dvě karty, ale protivník nemá žádnou informaci a tak se rozhodně zcela náhodně. Uvědomění si, kde je problém, je vždy první krok k nápravě.

Takže dokázali byste spravit hru Dračí zlato, aby ji hráči nevnímali jako zcela náhodnou? Berte to jako výzvu a na chvíli se nad tím zamyslete. Klidně si dejte čaj, běžte se projít se psem či podrbejte gekona v terárku. Nechám to na vás a až si změny promyslíte, vraťte se zpět k tomuto článku.

Tak… hotovo? Spravili jste Dračí zlato a udělali z něj více strategický herní zážitek? Oóóó taťka je vás pyšný. Já tady v mezičase udělal to samé a myslím, že bude zajímavé si porovnat výsledky.

Nicméně dopředu říkám, že vaše řešení je více než pravděpodobně lepší, pokud jste se opravdu zaměřili na eliminaci náhody a pozvednutí strategického rozměru mé mega primitivní hry. Já schválně zvolil řešení, které problém pouze obchází, ale i to může být užitečné. A jako designér se často dostanete do situace, že něco budete obcházet. Tak… a co jsem tedy s hrou Dračí zlato provedl?

Mé řešení je cela jednoduché. Místo jedné karty probuzeného draka, bude hra obsahovat těchto karet pět. A stejně tak s kartami zlata. Ve hře nebude jen jedna, ale bude jich tam pět. Ergo tedy máme balíček celkem deseti karet. Hráč hrající za draka si z něj dobere čtyři karty a na stul vždy vyloží dvě z nich, dobrodruh si jednu vybere, otočí a umístí před sebe. Druhá neotočená karta je odhozena ze hry. Pak si hráč hrající za draka dobere opět do čtyř karet a jede se další kolo. Hra končí v okamžiku, kdy má před sebou dobrodruh tři karty pokladu (pak vyhrává on) nebo narazí na třetí kartu draka (pak vyhrává drak).

Jak vidíte, nezměnil jsem toho mnoho. Nepřidal jsem ve skutečnosti žádná velká pravidla. Jen mírně poupravil podmínku vítězství a obě karty z předchozí verze hry zpětinásobil. Jedná se tedy o naprosto minimální zásah do designu a věřte mi, že tuto hru už hráči nebudou vnímat jako zcela náhodnou. Přestože stále je a vy to už určitě vidíte. Dobrodruh má stále naprosto nula informací, kudy se vydat a plánování draka, které karty položí na stůl vlastně také nemá žádný vliv na konečný výsledek. Ale pokud hráči stále nedokáží ovlivnit výsledek, jak je možné, že tentokrát vnímají hru jako více strategickou?

Tajemství je ukryté v nás samých, v zákoutích naší mysli a teď nemyslím ta zákoutí ve kterých se oblékáte do latexu a řehtáte jako kůň. Ne ne… je to v naší vnitřní touze po tom, aby věci okolo nás měli svůj vlastní řád. Člověk se vždy podvědomě brání chaosu a i to je důvod, proč náhodu ve hrách tak často vnímáme negativně. Chceme, aby všechno mělo smyl, návaznost a harmonické uspořádání. A tato touha ovlivňuje naše vnímání.

Udělejte si jednoduchý test. Vezměte tužku a papír a poproste někoho z vašeho okolí, aby si představil, že hází imaginární mincí a postupně zapisuje výsledky na papír. Jednoduché cvičení, ze kterého vyjde něco jako

HOOOHHOOHHHOHOHHHOOOHOOOHOHOOHHOOOOOHOHHOH

Velké H jako hlava a velké O jako orel. Nicméně pokud byste mincí opravdu házeli, klidně můžete dostat například takto vypadající výsledek:

HOHOOOOOOOOOOOOOOOOHHHHHHHHHHHOHOHOHOHOOOO

Na tomto je krásně vidět, jak jako lidé hledáme řád i ve věcech, které ho ze své podstaty nemají. Já ve svém řešení Dračího zlata udělal jednoduchý trik. Vzdal jsem prvek, který hráči vnímali jako náhodný a natáhl jsem ho jak žvýkačku. Tím jsem ve skutečnosti nezmírnil fakt, že hráč nemá nad výsledkem kontrolu, ale dal jsem hráči pocit, že tentokrát to vyjde. Že to třetí zlato tam bude, že ho protivník neoblafne, že mu nepřišly přece hned na začátku všechny karty draka a tak dále. Najednou se hra mění, přestože v jádru zůstává stále stejná. Nezměnil jsem fakt, že drak vyloží na stůl dvě karty a z nich si dobrodruh jednu vybere. Podstata hry zůstala netknutá. A to je hodně moc důležité.

Velmi často vidím, že se herní designéři potácí ode zdi ke zdi. Přijdou na to, že jejich hra má někde problém a tak se se ho snaží odstranit. Bohužel se jim ale začne herní design hroutit na jiné straně a to často vede k tomu, že se ze hry rázem stane něco úplně jiného. A toto jsou schopni autoři podstoupit hnedle několikrát a zcela tak vyčerpat svou energii. Neříkám, že někdy se nemá do hry odvážně říznout, ale často je řešení i jen malá změna, která může ve výsledku ovlivnit vnímáni hry jako takové.

Moje druhá verze hry Dračí zlato rozhodně není dokonalá a pořád je to v jádru hodně hodně špatná hra, ale snažil jsem se vám ukázat, jak se dá pracovat s emocemi hráče. Ono často máte podobný mechanismus jako součást většího celku a pak dělat jakékoliv změny není vůbec snadné. Tak třeba se mi podařilo ukázat vám třeba možnou cestu, kterou můžete vyzkoušet, pokud ve svém herním designu narazíte na obdobný problém. Já vám každopádně budu přát, aby se vám práce dařila a budu se těšit na spoustu krásných nových her!