Jak vybrat téma pro vlastní deskovku

Rád bych se tímto vrátil ke svému seriálu článků věnovaných začínajícím autorům deskových her. V předchozí části jsme si vysvětlovali, jak nejlépe oslovit vydavatele, ale to jsme předpokládali, že již nějakou hru máte ve svých rukách. Tentokrát bych se chtěl vrátit trochu zpět a zamyslet se více nad výběrem tématu pro hru samotnou. Mám pocit, že právě toto je silně podceňované a většina autorů to vůbec neřeší. Přitom je to něco, s čím se potkají jak na začátku, tak na konci tvůrčího procesu a je to zároveň první věc, kterou potenciální vydavatel na hře uvidí a na základě čehož si udělá první dojem. A co si budeme nalhávat… první dojem je jen jeden a chcete ho udělat co nejpozitivnější.

Nejprve ale trochu obecně: v rámci tvůrčího procesu stojí téma buď před herními mechanismy či za nimi. Tedy abych to trochu obšírněji rozvedl. Buď jako autor máte dané téma a snažíte se kolem toho vytvořit co nejlepší hru nebo máte zajímavý herní mechanismus a snažíte se ho co nejlépe vpasovat do nějakého příběhu. Uvedeme si pár příkladů pro větší názornost.

Vlevo finální Machine Gun ze hry Adrenalin. Vpravo prototypy zbraní z raného vývoje hry.

Jedním z titulů, na jehož vývoji jsem se sám podílel, je Adrenalin od Filipa Neduka. Je to přímo ukázkový případ toho prvního přístupu. Tedy máme téma: 3D střílečka a snažíme se kolem něj postavit co nejzajímavější hru. Úplně na začátku stála idea udělat pravověrnou euro hru s minimem náhody, ale silně inspirovanou počítačovými tituly jako Quake, Half-Life, Unreal. Z pohledu herního designu tedy definovaná odlišnost, klíčový element hry, něco co přímo určuje, jaká hra bude. V počítačových střílečkách jsou zásadní zbraně, jejich zpracování a rozmanitost. A proto je v deskové hře Adrenalin každá zbraň unikátní a ve výbavě můžete mít od brokovnice po motorovou pilu. Herní design byl tedy podřízen maximálně tématu.

Na druhé straně máte například hru 7 Divů Světa, jejímž autorem je Antoine Bauza. Celá hra je postavena okolo draftu karet, tedy okolo jednoho silného mechanismu, který celou hru táhne. Samotné efekty karet, jejich vzájemná symbióza a také příběh – to všechno je jen navěšeno okolo.

7 Divů Světa

Great Western Trail

Co chci zdůraznit je to, že ani jedna cesta není ideální, pokud po ní cváláte s klapkami na očích. Pokud budete tvořit čistě na základě tématu, může se vám lehce stát, že vaše hra nebude mít žádný silný a ojedinělý herní mechanismus. Zhroutí se pak jak domeček z karet a i pokud vám hru někdo vydá – vzápěti zapadne. Na druhé straně ale odladěný mechanismus také není zárukou úspěchu a budete ztrácet všechny ty, kteří ve hrách hledají především zajímavé příběhy. Není nic horšího, než herní mechanismus, ze kterého přímo čiší marná snaha být součástí děje. Jako příklad si lze uvést pravidla pro železnici ve hře Great Western Trail. Ne že by celé to honáctví krav nebylo abstraktní, ale tak nějak to drží při tématu. Ale jakmile dorazíte do Kansas City a máte krávy prodat… Přijde hrozně divná fáze hry, kdy tak nějak šoupete s lokomotivou po kolejích, téma se rozpadne na prach a nezůstane nic, než holý mechanismus, který z toho trčí, jak vztyčený prostředníček.

Pro mě osobně je téma zásadní a to včetně pravověrných euroher, kde se dobrovolně měním na kalkulačku a propočítávám bodové zisky jak kdybych byl další inkarnací Einsteina. A téma je vždy to první, co hodnotím, když za mnou přijde nějaký autor deskové hry se svým prototypem. Je to velmi přirozené, ono na běžné schůzce v rámci kdejaké výstavy těžko mohu získat ucelený vhled do hry samotné, proto na začátku potřebuji vědět jen dvě zásadní věci: téma a hlavní herní mechanismus. Pokud obojí klikne někde v mé hráčské dušičce, má autor šanci, že se na hru podívám blíže – rozumějte, že budu při schůzce poslouchat co říká a nepřehrávat si v hlavě poslední díl Simpsonů.

Původní Mage Knight a v pozadí novější Star Trek klon.

Můžete namítnout, že každý jsme jiní a pro někoho nemusí být otázka tématu zásadní. Vždyť často se dá změnit s minimem námahy. To platí zejména u abstraktnějších her. Ale nedávno změnil kabát i Mage Knight Vlaadi Chvátila, který se teď hrdě pyšní Klingony, Romulany a kupou lidí v pyžamech. Áááááno, to je naprosto pravda. Téma se dá změnit, ale je to práce navíc a dobrovolně ztrácíte body tím, že jste se na to vybodli. Téma je zásadní i u abstraktních her. Například Photosynthesis od Hjalmara Hacha je čistě abstratní hrou, ale na první pohled zaujme díky neotřelému příběhu. Mohu pěstovat stromy v lese a řešit z jaké strany svítí sluníčko a zda mne nestíní nějací přerostlí prevíti? Ano! Jdu do toho.

Photosynthesis je ukázkou spojení abstraktní hry s přitažlivým tématem.

Na posledním GenConu jsem mluvil s herním designérem, které mi představoval jednoduchou karetní hru, ve které jako hráči – představujete skleničku sodovky. Nevymýšlím si, opravdu ne. Celý herní mechanismus byl postaven okolo toho, že jako sklenička se sodovkou máte nějaký počet bublinek a chytrým hraním karet můžete zapříčinit, že ostatním protihráčům bublinky vyprchají. Cílem hry bylo udržet si co nejvíce osvěžující nápoj. Po herní stránce to nebylo moc zajímavé, ale rozhodně to byla hra, kde jsem pozvedl obočí a nechal si blíže vysvětlit, jak to celé funguje.

Nothing is more exciting then prohibition? Brrr.

Na druhé straně jsem nedávno dostal k posouzení hru Moonshine Run, která aktuálně bojuje na KS. A víte co? Téma pašeráků alkoholu hru přímo zabíjí a domnívám se, že je hlavní zdrojem neúspěchu hry. Celé je to temné, ponuré, depresivní a bez špetky imaginace. Prorazit s takovou hrou by nedokázal ani Eric Lang.

Jak tedy ale vybrat téma? Lidé jsou různí a mohou se jim líbit různé věci, jaký je tedy recept? Inu… hlavně se nepokoušejte svézt na vlně popularity. Pokud frčí zombie – vyvarujte se zombií, pokud jsou v módě piráti – chraň vás ruka Jacka Sparrowa začít tvořit něco o nich. To, že je něco populární, zároveň značí, že je toho hodně. Deskové hry jsou navíc běh na dlouhou trať, i pokud se vám podaří něco udat vydavateli, vaše hra přijde na trh pravděpodobně za rok až dva nejdříve a to se modní trend může změnit.

Zároveň není dobrý nápad tvořit něco na náměty vašeho oblíbeného seriálu, filmu, počítačové hry a kde čeho. Tedy pokud to neberete čistě žánrově, je ok dělat vesmírnou space operu atmosférou blízkou Hvězdným válkám, ale už není ok dělat hru z Hvězdných válek. Proč? Protože IP jsou drahá, vy je nevlastníte a vydavatel pravděpodobně také ne. Šance na vydání takové hry jsou zcela mizivé. V případě licencovaných her se obvykle postupuje naopak – vydavatel má v držení nějaké zajímavé IP a rád by podle něj hru, tak najme designéra, aby ji vytvořil. Nesedí a nečeká, až přijde někdo z venčí.

Teplí elfové. Obrázek čistě pro inspiraci.

Vším tím směřuji do jednoho bodu… téma by mělo vycházet z vás samotných. Věděli jste například, že Jacob Fryxelius, autor hry Mars: Teraformace, má doktorát z chemie? Chci tím říct, že k tématu byste měli mít vztah. Ideálně vztah kreativní, tedy ne ve smyslu “mám rád fantasy, budu dělat fantasy hru”. Není nic špatného na teplých ušatých elfech, ale blíže k úspěchu budete, pokud dokážete něco přidat, něčím se odlišit. A ne jen kopírovat zajetá schémata a brodit se po kolena v žánrových klišé.

Špičkový herní designér si dokáže vybrat libovolné téma a postavit okolo něj hru, ale buďte k sobě upřímní… jste špičkoví herní designéři? Pokud máte alespoň pochyby… zastavte se hned na začátku tvůrčího procesu a prozkoumejte možná témata pro svou hru. Snažte se najít takové, které bude alespoň něčím originální a bude podporovat vaše herní mechanismy. Protože právě propojení toho jak hra funguje a jaký příběh vypráví je tím pravým klíčem k úspěchu. To všechno dohromady má sílu vyvolávat emoce. Hráč si bude lámat hlavu s řeším dané situace na plánu, ale zároveň mu to bude zapadat do světa, ve kterém se na malý okamžik ocitl.

Já budu držet palce, ať to vyjde. A hlavně ať už se rozhodnete jakkoliv, přeji vám, aby zrovna ta vaše hra vyprávěla příběh, na který budou hráči ještě dlouho vzpomínat.