50 nejzajímavějších her roku 2016

Úplně původně jsem pro vás chtěl sestavit seznam rovného sta her, které mne v minulém roce zaujaly, ale jak jsem se pustil do psaní a týdny běžely, usoudil jsem, že padesát taky dobrý a když bude nejhůře, doplním další padesátku později. Takže tady máte kýžený výčet s tím, že hry jsem seřadil abecedně a nezahrnul jsem překladové tituly, které vyšly u nás v ČR. Tam by to bylo spíše na samostatný článek.

Pokud bychom měli jmenovat hru, která je dlouhodobě považovaná za to nejlepší, co si můžete zahrát, tak to určitě bude Studená válka, která díky MINDOKu vyšla i u nás. Ale pravdou je, že v jádru tepe chladné a nepřístupné srdce válečné hry a Studená válka ve skutečnosti není pro každého, už jen díky složitosti pravidel a dlouhé herní době. Minulý rok se ale objevila hra, která využívá velmi podobné herní mechanismy, ale přitom se dá dohrát mezi 30-45 minutami. Přitom neubírá na vážnosti tématu a veškerá rozhodnutí mají patřičnou váhu. Ve hře 13 Days: The Cuban Missile Crisis čelíte Karibské krizi roku 1961, kdy jaderný konflikt byl doslova na dosah ruky. Hra je kartami řízená a tak si užijete všechny historické podrobnosti, detaily a seznámíte se s osobnostmi, které na vývoj krize měly vliv.

Ignacy Trzewiczek má tendence snažit se prodat nám jednu hru dvakrát, třikrát… čtyřikrát. Dělá to zcela očividně a stále mu to prochází, protože každá další generace dané hry je prostě o něco lepší a pokud jste vášnivý hráči, tak ji jednoduše chcete. Hra 51st State: Master set je velkou krabicí plnou karet s postapokalyptickou tématikou. Každou kartu můžete zahrát více způsoby a musíte pamatovat na správu všech vašich surovin. S každým kolem se na sebe možnosti nabalují a hra přináší velmi uspokojivý pocit, že vám něco vzniká pod ruka. Co naplat, že jsme stejný koncept viděli už ve třech předchozích Trzewiczekových hrách, ono mu to prostě funguje a zcela bez debaty musíme přiznat, že 51st State je dobrá karetně kombící hra, která navíc potěší svým krásně zpracovaným tématem. O tom zcela určitě žádná.

Uwe Rosenberg měl silný rok a představil nám hned dvě velmi hezké hry. Ta první, Cottage Garden, nám připomíná trochu Patchwork. Druhá hra se jmenuje A Feast for Odin a Rosenberg se v ní vrací ke svému oblíbenému mechanismu worker placement. Krabice váží tolik, co například Caverna, a jakmile hru rozložíte, nezbavíte se wow efektu. Ve hře je tolik možností, že si zaručeně dislokujete čelist, jakmile spatříte hlavní herní desku se všemi těmi chlívečky, kam můžete umísťovat své pracovníky. Tématicky se podíváte za Vikingy a hra zpracovává téma velmi hezky. Pokud zvážíme, že se jedná o pravověrné euro. Pevně věřím, že hra bude mít úspěch a že by se také mohla podívat na český trh v lokalizaci například od takového Mindoku. Pojďme to považovat za hozenou rukavici, kterou bychom si přáli vidět zdviženou.

Že bude další karetní hra formátu LCG bylo jasné a že by to mohla být adaptace Arkham Horroru se šuškalo v kuloárech. Nakonec to vyšlo a světe div se, FFG to dokázali zas. Ne, není to jen okopírovaný Pán prstenu v jiném prostředí. Pokud hledáte příběhovou kooperativní karetku, kterou byste si každý měsíc rozšiřovali a srdce vám pro ní tlouklo, tuto určitě lze doporučit. Netuším, zda to bude láska na celý život, ale minimálně za flirt určitě stojí. Hra funguje v podstatě na známých principech, ale vše hezky dotahuje a vzájemně kombinuje. Takže je hodně cítit, že se snažili v první řadě vyprávět nějaký děj a přestože to pořád je v jádru malá karetní hra, opravdu se cítíte jako vyšetřovatel vhozený do víru událostí, které hrozí protrhnout křehkou realitu okolo nás. Velké doporučení.

Hra Black Orchestra je kooperativkou odehrávající se v období druhé světové války. Hráči se ujímají rolí historických postav, které se zapojili do odboje proti Hitlerovi a jejich cílem není nic menšího, než spáchat úspěšný atentát. Hra má velmi poutavé vizuální zpracování a stojí na solidních herních mechanismech. Téma vás může upoutat, stejně tak dobře jako odradit, to naprosto chápu. Ale přiznejme si, že právě historické pozadí a usazení v reáliích dává hře naprosto nekompromisní atmosféru, se kterou se například takový Pandemic nemůže vůbec rovnat. Za hrou stojí designér Philip duBarry, který sice má již několik zářezů na pažbě, ale právě Black Orchestra je rozhodně jeho nejlepší hrou a velké doporučení pro všechny milovníky kooperativek. Jen pozor na kostky, ty dokáží potrápit.

Kategorie sportovních her nepatří mezi prodejní trháky a také na herních akcích často nevídáte simulátory Wimbledonu či komplexní euro s tématem synchronizovaného plavání. Někdy to i skoro vypadá, že pokud nepřihodíte vesmírné mariňáky nebo alespoň zuřivé trolly, nemá hra šanci na úspěch. V podstatě přesně takový případ je hra Blood Bowl, které sic je simulací amerického fotbalu, odehrává se ve fantasy světě Warhammeru. Vydavatelem je totiž legendární firma Games Workshop a hra spatřila světlo světa roku 1986. Edice z minulého roku pak vrací do hry dlouho vyprodaný titul a všichni hráči, kteří se chtějí ponořit zejména do turnajového klání mají opět možnost. A dlužno podotknout že právě ono turnajové klání je to, co je na této hře to zajímavé. Ne že by samotné utkání o šišatý míč bylo nezáživné, ale právě ono spravování vašeho týmu a šplhání v sezónních tabulkách je to, co dělá tuto hru onou HROU.

Osobně nemám moc rád hry hrané v reálném čase pod tlakem a do toho řadím i hry postřehové. Prostě jsem na to levý. Ale existuje pár výjimek. Captain Sonar je hra, kde se dva týmy hráčů utkají v podmořském souboji dvou ponorek. Yep. Přesně tak, dostanete na povel jadernou ponorku a snažíte se jí navigovat mezi ostrovy a při tom objevit vaše protihráče. Hra má velmi silné téma dobře provázené s herními mechanismy. A onen tlak reálného času tam není zas tak úplně stresující. Každopádně si užijete luxusní komponenty, obří zástěnu, čmárání fixkama a to všechno v pekelně napínavé hře. Chcete vystřelit torpédo? Ale jste si jisti, že váš soupeř je právě v onom sektoru? Hra určitě představuje velmi příjemné překvapení minulého roku, ale abych uvedl i nějaká negativa, tak věřte, že si jí užijete zejména v 6-8 hráčích. V nižším počtu pak zábava citelně klesá.

Žánr deckbuldingových her rozhodně neskomírá a i v roce 2016 se objevila celá řada her, který rozhodně stojí za doporučení. Jak už jsem osobně několikrát řekl, dělím deckbuildingové hry v podstatě na dvě hromady, ta první se snaží jít cestou minimalismu a ta druhá okolo základního mechanismu skládá něco mnohem epičtějšího. No a hra Clank! je v podstatě to druhé. Stále je to to stejné, začínáte s malým balíčkem karet a postupně se snažíte nakupovat lepší a lepší. Ale co je tady vážně super, tak je zpracování tématu a věci poskládané kolem toho. Je to fantasy hra, kde se snažíte projít podzemí a objevit co nejlepší poklad, ale potulovat se dlouho jeskyněmi je nebezpečné, protože vás může sežrat drak. Hra funguje až překvapivě dobře! V ČR vyjde v letošním roce díky vydavatelství RexHry.

Kdo říká, že si euro hráči nezaslouží pořádnou a epickou nálož příběhu a hru o délce mnoha hodin? The Colonists se snaží nabídnout právě toto. Už jen odnést si krabici domů z obchodu je heroický quest sám o sobě, protože tato hra obsahuje tolik komponent, že byste s nimi ucpali sněžné dělo. A věřte, že je budete potřebovat. Jak už název napovídá, budete ve hře budovat svoji vlastní kolonii. Stejně jako v Agricole máte vlastní herní desku a ve středu stolu pak nabídku pro všechny hráče, kde zúročíte své workerplacementské dovednosti. Hra může trvat půl hodiny, ale to je tak na ochutnání. Projít všemi věky a vybudovat tu nejslavnější a nejúspěšnější kolonii vám v klidu může zabrat až 10 hodin a proto hra obsahuje i návod, jak si postup hrou uložit, abyste se k němu v rámci dalšího sezení mohli vrátit.

Comanchería je druhou hrou od Joela Toppena v sérii „First Nations“ a stejně tak jako její předchůdce, Navajo Wars, se jedná o soliterní wargame. Herní mechanismy byly přepracovány tak, aby hráči poskytly co možná nejplynulejší a nejfilmovější herní zážitek. Opět se staráte o kmen rudochů a snažíte se přežít v zemi, která je vaším domovem a bílé tváře tam nemají co dělat. Jak ale dopadla historie – všichni víme, takže se rozhodně nejedná o hru snadnou. Naopak. I Comanchería si navzdory jistému přeleštění herních postupů uchovává herní dobu v řádu několika hodin. Ale po předchozích zkušenostech s Navajo Wars, se nedá než doporučit. Tedy za předpokladu, že se dokážete popasovat s žetonky a pravidly, která jsou asi tak elegantní jako nákladní automobil Praga V3S.

Jeden z obřích Kickstarterů minulého roku, který se aktuálně hýčkají šťastní majitelé. Kdo podpořil skrz KS, ten má doma pravděpodobně dvě obří krabice našlapané figurkami a dalším plastem. Kdo nepodpořil, možná si teď drbe hlavu. Conan je taktická bojovka s udatným cimmeřanem v hlavní roli. Herně je to semikooperativní záležitost, takže jeden hráč proti všem ostatním. Je potřeba přiznat, že výsledná kvalita figurek je kolísavá a najdete v krabici kusy, nad kterými se vám zatají dech, stejně tak jako modely, které vypadají, jako kdybyste je ukradli mladšímu bratříčkovi ze školního penálu. Pravidla jsou děravá jako Old Shatterhandova kánoe, ale co naplat. Tohle je Conan a ve výsledku se nehraje vůbec špatně. Pravověrní vyznavači ameritrashového kostkového běsnění jásejte blahem. Tohle je vaše nová modla.

Ze začátku to vypadalo, že by Cry Havoc mohla být takový adaptace střílečky typu Halo, záhy se však ukázalo, že by to mohla být spíše polská reakce na úspěch Blood Rage. Po pár hrách ale musím říci, že ani jedno není správně a hra evokuje spíše stařičký Nexus Ops. Je to nemilosrdný boj o území, kde se nacházejí drahocenné krystaly. Silně konfliktní hra, kde konflikt je opravu alfou a omegou hry. Přesto hra nepůsobí přímočaře a umožňuje toho docela dost vymyslet. Zejména celý soubojový systém, rozdělený do tří samostatných částí, patří k tomu nejlepšímu, co jsme v žánru dosud viděli. Každý frakce se navíc hraje trochu jinak a hra je plně hratelná v jakémkoliv počtu hráčů a to se musí velmi ocenit. Přihoďte k tomu obří herní plán, kupu povedených figurek a máte horký tip pro všechny fanoušky konfliktních her.

Dead of Winter neboli Zima mrtvých je velmi populární hrou a i u nás v recenzi jsme chválou nešetřili. Vydavatelství Plaid Hat Games si minulý rok přichystalo samostatně stojící rozšíření s podtitulem The Long Night. Ano přesně tak, hru můžete hrát i bez základní krabice, tak jak je, nebo použít komponenty a rozšířit si možnosti své stávající hry. A pokud bych vám měl dát jeden jediný důvod, proč si The Long Night pořídit, tak by to byla opice. Yep… tak jak v původní Zimě mrtvých je pes, tak tady máte opici. Ale co je důležitější, tak zůstalo všechno to dobré, co na Zimě mrtvých milujeme. Ano, jsou tam nějaká nová pravidla a jemné odlišnosti, ale celkově je to pořád ta samá hra, která od nás dostala maximální hodnocení. Takže nečekejte, že bychom rozšíření nemilovali.

Hra Dawn of the Zeds přišla v minulém roce se svou již třetí edicí, přičemž je vidět, že péče malého vydavatelství Victory Point Games jí vyloženě svědčí, protože s každou edicí je hra lepší a lepší. Už druhou verzi jsem si vyloženě oblíbil a třetí je prostě výborným herním zážitkem. Tedy pokud máte rádi klasické zombie filmy a vyhledáváte soliterní hry. Ano… nové Dawn of the Zeds umožňují hru až čtyř hráčů, ale v jádru je to pořád primárně solitér a nejlépe si hru užijete coby slaměný vdovec. Pravidla nejsou úplně nejsnadnější, ale hra se umí řádně odvděčit hutným příběhem plného hrdinství, zdánlivě beznadějného vzdorování všudypřítomné nákaze a doufání v pomoc armády. Dawn of the Zeds je hra o příběhu, ale i tak budete mít hromadu těžkých rozhodování, koho kde obětovat, co bránit a co potupně opustit. Jen je opravdu škoda, že se Hermannu Luttmannovi nepodařilo nějak uspokojivě zapojit hru více hráčů.

S deskovou hrou Doom jste už potkat mohli, dokonce i v českém překladu. Bohužel to nebyla úplně odladěná hra a bylo potřeba si ji po domácku přiohnout, aby se vůbec dala hrát. Ale to je už minulostí, protože FFG v minulém roce uvedli novou verzi hry, která přináší ultimátní zábavu pro všechny milovníky počítačové předlohy, ale troufám si říci, že i pro všechny milovníky pravověrných AT deskových her. Zatím se zdá, že nová deskovka DOOM nevyvolala příliš velký ohlas a mě to přijde škoda. Základní krabice poskytuje překvapivě velké možnosti, tunu scénářů a vysokou znovuhratelnost. Možnost tunit si své mariňáky a potenciál předat až filmový zážitek. Ano, pořád je to vybíjena v koridorové mapě, kdy jeden hráč hraje proti ostatním, ale zdá se, že tentokrát se opravdu myslelo na hráče a DOOM je tak ultimátní dárek všem milovníkům žánru. Hra by měla vyjít i v ČR pod vlajkou Blackfire.

Je až s podivem, jak velký kus cesty některé hry urazí. Mluvím teď o malé karetní hře Evoluce: O původu druhů, která vyšla i v českém překladu. Jedná se zajímavý koncept, kdy z karet skládáte svého tvora a snažíte se ho vyvinout tak, aby přežil a po cestě ideálně sežral nebohé tvorečky vašich protihráčů. Původní hra měla neotřelý nápad, ale herně nebyla úplně dotažená a navíc vypadala… no přiznejme si že dost odporně. Dalo by se předpokládat, že se nad Evolucí zavře voda, ale ono ne. V roce 2014 vyšla větší, barevnější a po všech stránkách lepší verze hry a následně – za další dva roky, k nám přichází s znovu s podtitulem Evolution: Climate. Hra nyní přichází s vybroušenou hratelností a hlavně s vizuálním zpracováním, které je v podstatě uměleckým dílem. Toto už není obyčejná karetka, kde učíte ještěrky létat.

Minulý rok nám firma GMT naservírovala hned celou řadu zajímavých titulů a mezi nimi nesměli chybět zástupci série COIN. Jedná se o hry na pomezí žánru kartami řízené wargame a area control strategické hry. V minulosti jsme si mohli zahrát například na Fidelovu revoluci v titulu Cuba Libre či se pokusit neztratit čest v nelítostné válce ve Vietnamu (Fire in the Lake). Minulý rok GMT vydala pátý díl s názvem Liberty or Death a také díl šestý: Falling Sky. Ten zachycuje galskou revoltů proti Caesarovi a vzhledem k vypilovaným herním mechanikám se dá doporučit jako vstupní díl do celé série COIN. Pokud byste si měli pořídit jen jednu hru z této komplexní série, tak určitě doporučím tuto. Byť tam trochu chybí Asterix s Obelixem.

Hra Flamme Rouge je takovým ošklivým kačátkem v našem seznamu. Tedy alespoň já osobně mám ke zvolenému grafickému vyznění doslova odpor. Ale to neznamená, že by se nejednalo pravděpodobně o nejlepší závodní hru publikovanou v minulém roce! Ano, je to tak. Ve hře se ujímáte dvou závodníků cyklistické etapy a snažíte se ohodit vaše soupeře štěrkem. Máte k dispozici vyrovnaného a spolehlivého závodníka, řekněme tahouna. A pak máte v týmu sprintera, který do toho dokáže řádně šlápnout, ale také mu můžou záhy dojít síly. Celá hra je kartami řízená, protože schopnosti vašich závodníků jsou reprezentovány balíčkem karet, kde máte hodnoty, o kolik se ve výsledků můžete pohnout. A právě management těchto karet, společně s taktickým rozhodováním je klíčovým elementem v této ve výsledku excelentní závodní hře.

Westernová tématika je mi docela blízká a tak jsem si i oblíbil například hru Lewis & Clark, byť ano – nejsem úplně příznivce Bangu! Každopádně ale hra Great Western Trail představuje velmi příjemný přírůstek do rodiny počítacích euro her. Nakonec tam to téma až zas tak velkou roli nehraje, ale herní mechanismy do sebe zapadají a pokud se vám líbila například hra Marco Polo, tak toto byste určitě neměli minout. Do začátku dostanete balíček karet představující stádo krav a je jen na vás, jak dobrý honák se ve vás ve skutečnosti ukrývá. Hra poskytuje více cest k vítězství a občas se nevyhnete tomu, si to pořádně propočítat. Tak bacha na pomalejší spoluhráče 🙂 Hru u nás v roce 2017 vydá Mindok, ale pokud jste nedočkaví, tak po ní klidně skočte rovnou, ve hře je text pouze v pravidlech.

Říkal jsem si, že bych rád seznam nejlepší her okořenil i nějakou tou párty hrou a přestože minulý rok přinesl několik naprosto neodiskutovatelných kandidátů (Secret Hitler), ve skutečnosti mne zaujaly jen dvě hry. Tou první je Happy Salmon, který mi v mnohém připomněl krásné chvilky s hrou Falling, která do teď patří do mého top párty her, protože i po několikerém zahrání nikdo u stolu netuší, co dělá, ale výborně se baví. Happy Salmon je v tomto velmi podobný. Ve skutečnosti jen pobíháte kolem stolu, křičíte na sebe a co nejrychleji se snažíte najít někoho, s kým byste si potřásli rukou předem daným způsobem. Nechybí oblíbené High 5 či drsňácké ťuknutí pěstmi o sebe. Korunu tomu ale nasazuje Happy Solmon, kdy prostě tak třepotáte packou a do mysli se vám vkrádá myšlenka, že vaše matka měla možná pravdu, že to s těmi hrami už přeháníte.

Minulý rok přinesl i několik her postavených na významných licencích. Tam je vždy velmi ošemetné, zda za známou značkou budou i dostatečně pevné herní mechanismy. Harry Potter: Hogwarts Battle je postaven na oblíbeném mechanismu deckbuildingu a na první pohled se příliš neliší například od takového Ascensionu. Ale ve skutečnosti je toho mnohem více. Každá kniha o Harry Pottrovi je v této hře představována balíčkem karet, který otevřete až v momentu, kdy pokoříte předchozí svazek. Hráči musí spolupracovat, aby porazili padouchy ve hře a občas to není vůbec jednoduché. Projít poslední knihou je opravdová výzva. Hra funguje velmi tématicky a pokud znáte příběhy s Harry Potterem, budete tady jako doma a u každé karty vás bude zajímat, jak funguje. Pro ostatní zůstává solidní kooperativní deckbuilding, který si dokáží s rodinou užít nejeden večer.

Hero Realms přímo navazuje na předchozí hru od White Wizard: Star Realms. Zjednodušeně by se dalo říci, že je to Star Realms převlečený do fantasy hávu. Pořád je to vcelku minimalistický moderní deckbuilding, kde ale místo vesmírných raket si dávají do papuli orci s elfama. Když ale hry přímo porovnáte, tak přijdete na to, že Hero Realms je o něco víc. Jednak je znát, že hra je lépe balancovaná a celkově má větší tah na branku. Graduje rychleji než filmy s Liamem Neesonem v hlavní roli. Velmi příjemný bonus je volba povolání, kdy dostanete do začátku nějaké specifické karty a vaše hra se tak trochu změní podle toho, jestli jste kouzelník či barbar válečník. A to je opravdu moc hezké. Hra má také mnohem praktičtější balení a lépe vyřešené počítání životů. Celkově se tedy jedná o hodně dobře odladěný deckbuilding, který určitě doporučuji vyzkoušet.

Ročně vychází neuvěřitelná tuna her a tak je naprosto jasné, že se časem jistá témata a vizuální styl – začnou opakovat. O to více pak vystoupí z řady ti originální. Inis přináší hlavně neotřelý vizuální styl, který dělí fanoušky na dva tábory. Nám se v redakci jednotlivé ilustrace líbí, ale je pravdou, že celkové zasazení do hry je trochu diskutabilní. Po pravidlové stránce se jedná o konfliktní hru postavenou okolo draftu karet a ano, inspirace Blood Rage je více než patrná. Přesto se Inis hraje a působí o poznání jinak. Mapa se ukazuje postupně a každý kousek země přináší novou kartu a nové možnosti. Náhody není zas tolik a kolikrát je potřeba si svůj tah dobře propočítat. Neduhem pak je, že se můžete spiknout proti vedoucímu hráči a protahovat tak herní dobu. Inis tedy potřebuje specifické hráče a to ať už tím, jak vypadá, tak i tím jak se hraje.

Druhou párty hrou v mém seznamu je Joking Hazard, který ve skutečnosti ani není moc hrou. Jednotlivé karty představují políčka komiksu Cyanide & Happiness, přičemž hráči je skládají k sobě tak, aby vznikly co nejsrandovnější situace a světe div se… ono to funguje. Největší podíl na tom má samozřejmě osobitý humor autorů komiksu, ale obrázky dokáží v různých spojení evokovat nové příběhy plné perverzních situací, kde není nic svatého. Jistě… toto není hra na dlouhé zimní večery a také se nedá hrát moc často, ale pro mne ve všech ohledech splňuje nároky na party hru. Pravidla v podstatě neexistují, kdokoliv se může připojit či odpojit k rozehrané partii a pokud si dokážete dělat srandu z erekce a zvracení… tady máte živnou půdu.

Pokud se spojí Bruno Cathala (7 Divů: Duel, Five Tribes, Cyclades…) a Charles Chevallier (Abyss, Vikings on Board…) výsledek stojí rozhodně za pozornost a v případě hry Kanagawa to platí dvojnásob. Jednak je potřeba přiznat, že hra prostě fantasticky vypadá. Například herní podložka vyrobená jako bambusová rohož je prostě nádherná a hře dodává tu správnou atmosféru. A také po herní stránce, vás autoři rozhodně neošidili, byť se jedná spíše o přístupnější, rodinou záležitost. Vaším úkolem totiž je namalovat tu nejkrásnější scenérii, ale je to trochu složitější, než skládat obrázky jako ve hře Tokaido. Tady se vždy musíte rozhodnout, jak zvolenou kartu použijete, dobře plánovat  a vše správně provázat. Odměnou vám ale bude překrásný obraz, který vám vznikne pod rukama, a čert pak vem, kdo nakonec vlastně vyhrál. Hru by mělo v letošním roce vydat Albi.

Původní The Manhattan Project z roku 2012 patří mezi velmi oblíbené euro hry zejména proto, že je poměrně dobře stravitelný i pro hráče, kteří se běžně nevyžívají v posouvání dřevěných kostiček a pěstování obilí na malém městečku kdesi ve středověké Evropě. Tady totiž stavíte bombu, vetší a lepší bombu, než vaši protihráči. Hra s podtitulem Energy Empire pak představuje samostatný titul, který ale těží ze stejného světa. Opět se ujímáte jednotlivých národů a soupeříte v nelítostném poválečném světě 20tého století. Zajímavé je, že autorem hry již není Brandon Tibbetts, ale vývoje se ujali Tom Jolly a Luke Laurie. Jádro hry je ale stále ve workerplacementu a kromě něj, budete budovat své impérium z karet, které vám otevřou další možnosti a vzájemně se budou ovlivňovat.

Hry, čerpající z temného světa vytvořeného H. P. Lovecraftem, jsou velmi známe a oblíbené. Co do množství plastu a vydatnosti atmosféry, Mansions of Madness vždy patřila mezi to nejlepší a ani druhá edice nehodlá slevit. Hra je plně kooperativní a „pána zla“ nahrazuje mobilní aplikace. To funguje až překvapivě dobře, protože nikdy nemáte jistotu, co na vás vykoukne z poza příštího rohu. Potěší také mnohem jednodušší příprava hry, která byla tak trochu bolístkou předchozí verze. I nadále budete řešit záhadu starého domu a vaše postavy mohou nejen zemřít, ale také propadnou šílenství. Hra přináší v rámci žánru příjemnou evoluci a vše funguje jak má. Jen někdy je ta herní doba přece jenom příliš dlouhá a scénářů zatím není mnoho, takže i znovuhratelnost trochu trpí. Ale přesto se jedná o jednu z největších AT her minulého roku. Lokalizaci MoM oznámil Blackfire.

Pokud vyhledáváte deskové hry, které mají opravdu velký záběr, luxusně vypadají a dokáží předat emoce, vyprávět příběh. Jeden z nejlepších titulů minulého roku pro vás je Mare Mostrum. Impozantní civilizační hra, kde se můžete stát Caesarem či Hannibalem a vydobýt si nesmrtelnost. Hru vydává Academy Games, kteří jsou známí svou péčí a i na Mare Mostrum to je více než znát. Ten smysl pro detail, historické reference a i několik opravdu originálních a zajímavých nápadů vám nedají vydechnout. Jako nemalé plus je potřeba přičíst, že hra na stole vypadá opravdu luxusně, spousta komponent, nádherné ilustrace. Tohle je prostě jedna z her, které je veliká radost hrát. Navíc všechna pravidla jsou dobře uchopitelná a přestože Mare Mostrum stále zůstává epickou záležitostí na hodiny, po pár kolech budete mít dokonalý přehled, co můžete a co ne.

Pokud bychom vyhlašovali kategorii, za největší překvapení roku 2016, tak by to byla hra Mechs vs Minions. V redakci jsme o ní věděli o pár týdnů dříve, než bylo ofiko ohlášení a vzájemně jsme si okusovali nehty nedočkavostí. Riot Games (vydavatelé deskovky a zároveň vývojáři hry League of Legens) nastavili laťku v poměru cena / výkon na úplně jiný level a z jejich deskové adaptace se stal Rolls-Royce za dostupnou cenu. Navíc hra nejen že famózně vypadá, ale také se velmi dobře hraje. Kombinace plánování pohybu, kooperativního boje proti přívalu protivníků, postupné přidávání pokročilých pravidel, zapečetěné mise, to všechno udrží pozornost i zhýčkaného hráče. Hra nám přímo vyrazila dech a jsme dost napnutí, zda a případně jak, budou Riot Games na deskoherním poli pokračovat.

Přiznejme si na rovinu… her vychází šílená kvanta. Dokazuje to i tento článek, který dává dohromady 50 her, které minulý rok vyšly a které považuji přinejmenším – za zajímavé. Je naprosto přirozené, že mám v takovém množství tendence ocenit originalitu a pokud bych měl hlasovat za nejoriginálnější hru roku 2016 – Millennium Blades bych určitě zvažoval. Proč? Jasně, na první pohled působí jako generická karetka, ale ve skutečnosti se jedná o promakaný simulátor CCG. Cože? Jo, jo… V této hře hrajete za hráče velké sběratelské karetní hry, nakupujete boostery, doufáte v nějaké to rérko a když to neklapne, tak prodáváte karty na trhu. V krabici najdete dokonce papírové peníze, abyste se nemuseli cítit provinile, že jste nakoupili tolik rozšiřujících balíčků, ale co máte dělat, když turnaj se blíží a fakt potřebujete ten Black Lotus.

Čas od času se vždy objeví nějaký herní mechanismus, který má šanci ovlivnit celý herní průmysl. V minulosti to dokázal Dominion, když poprvé přinesl karetní deckbuilding. Nověji můžeme sledovat nástup jednorázových her typu Legacy. Trochu v pozadí pak stojí mechanismum „Card Crafting System“, který byl poprvé představen minulý rok ve hře Mystic Vale. Jedná se vlastně o takového pokračovatele deckbuildingu, kdy si již netvoříte svůj herní balíček, ale tvoříte si dokonce karty jako takové. Jak to fugnuje? Překvapivě jednoduše… karty jsou vytištěné na průhledné plastové fólii a vždy obsahují jen určitý pruh se schopností a surovinami. Takovéto fólie můžete skládat a vytvářet tak ultimátní karty, které budou opravdu jen a jen vaše. V budoucnu se dočkáme nejen kupy rozšíření pro Mystic Vale, ale určitě se tento herní mechanismus objeví i v dalších hrách. Ale co naplat. Jen jedna může být první a tou je Mystic Vale.

Také máte rádi skrytý pohyb a hon na kočku a myš? Já tedy rozhodně ano, ale je třeba přiznat, že například takové Běsnění Drákuly je hrozný moloch a často vás přímo zadusí. A to je troch uškoda, protože na toto téma se dá udělat i vcelku jednoduchá a mnohem více stravitelnější hra. Minulý rok to dokázala malá karetní záležitost Not Alone, ve které jeden hráč hraje za mimozemskou stvůru, která pronásleduje nešťastné pozemšťany. Jedná se tedy o semikooperativní silně asymetrickou hru, ve které se jeden hráč bude snažit odhalit, kam se mu jeho kořist ukryla. Celé je to zaobaleno do krásného sci-fi tématu a jednoduchých a přitom velmi funkčních mechanismů. Partie trvá cca 45 minut a atmosféra by se dala krájet, což je u podobného typu her více než žádoucí. Not Alone se tedy dá doporučit všemi deseti a to včetně těch na nohou. U nás tuto hru vydá z kraje roku 2017 vydavatelství RexHry.

Autoři deskových her se obecně netěší tak velké popularitě, jak například herci či zpěváci, ale přesto má náš zábavní průmysl pár svých hvězdiček. Jednou z těch stálic, které vyjdou na oblohu noc co noc je Stefan Feld. Není to v pravdě slova úplně hitmaker, ale jeho hry mají stálou a dlužno podotknout, že velmi vysokou úroveň a protože je jako autor velmi plodný, podařilo se mi kolem sebe vybudovat širokou komunitu fanoušků, kteří napjatě očekávají každou další “feldovinu”. The Oracle of Delphi je velmi zajímavá hra, která sis pevně stojí na euro základech, občas překvapí i nějakou tou kostku. Tedy kostek má vlastně docela dost a používat je můžete na nebývale mnoho způsobů. Na modulární mapě se pak plavíte mezi ostrovy, stavíte chrámy a bojujete s příšerami. Toto je euro hra, která uspokojí i nejednoho hráče preferujícího téma a atmosféru.

Pokud se o nějaké hře dá říci, že je v posledních měsících na výsluní, tak je to určitě Pandemic. Lví podíl na tom má samozřejmě speciální edice Legacy, který vyšla i u nás a systém postupné destrukce hry, respektivě její přetváření v průběhu samotného hraní, je opravdu zásadní a hře náramně prospívá. V současnosti se chystá druhá sezóna této hry a je na co se těšit. Ale i mezi tím si fanouškové Pandemicu rozhodně neodpočinou a za minulý rok je třeba zmínit hned dva významné tituly. Ten první je Pandemic Iberia, který je… řekněme historicky přesnější adaptací hry. Ano Jesús Torres Castro a Matt Leacock si vzali historické události na Pyrenejském poloostrově okolo roku 1848, reálné choroby – a navlékli na to známé mechanismy. Hra tak dostala šťávu a trochu jiný rozměr.

Určitým protipólem historicky popisného Pandemic Iberia je pak jiná verze hry, který také vyšla minulý rok: Pandemic: Reign of Cthulhu. Už z názvu je patrné, že tady o nějaké inspiraci reálnými událostmi nemůže být ani řeč. V podstatě je tomu přímo naopak. Matt Leacock se spojil s Chuckem D. Yagerem, aby do herních mechanismů Pandemicu přimíchali trochu té Lovecroftovské poetiky plné oslizlých chapadel, ze kterých by radostí skákala nejedna japonská školačka. A tak se znovu podíváte do Arkhamu, Dunwiche, Innsmouthu či Kingsportu, kde na vás budou čekat staří známí Shoggoth a spol. Hra v jádru zůstává klasickým Pandemicem, ale tam kde jste bojovali s nudnými virovými nákazami, je teď pradávné a neuchopitelné zlo, které je odhodláno utopit svět v bezbřehé bolesti.

I deskoherní průmysl má své punkové undergroundové tvůrce, kteří si dělají hry tak nějak po svém a každá je v podstatě umělecké dílo. Mezi takové individua řadím i raketového inženýra Phila Eklunda, který dokáže do malé krabičky narvat hru, ze které vám nadšením budou praskat cévky v očích. Přesně taková je například jeho předchozí hra Neanderthal: Lovci mamutů. V minulém roce jsme od něj mohli vidět simulaci renesančního bankéře pod názvem Pax Renaissance. To zní sic hrozně suše, ale když doplním, že ve hře můžete spřádat tajná spiknutí, organizovat vraždy, popravy a upalovat kacíře, podněcovat rolnická povstání, zakládat křižácké výpravy, financovat krále, republiky a objevitelské výpravy, vysílat inkvizitory, podporovat piráty a korzáry nebo dokonce rozpoutáte svatou válku? Hru připravuje k vydání v ČR vydavatelství Fox in the Box.

Vydavatelství Days of Wonder je známé primárně tím, jak příjemné a precizně dotažené rodinné hry dělají. Přičemž se opravdu soustřeďují na typické rodinky. Quadropolis v tom není nijak jinak. Ve hře se snažíte postavit město, ale není to příliš jednoduché, protože lidem se nelíbí bydlet vedle velkých fabrik a raději mají dostupné parky. Zároveň ale ve městě musí být dostatek pracovních příležitostí. Pozor na přelidněná sídliště a taky uvážlivě nakládejte s odpadem. To všechno je obsaženo v Quadropolis, přižem herní komponenty vypadají přímo famózně. Pravidla jsou jednoduchá, aby hra krásně pasovala na stůl, u kterého se potkávají klidně tři generace jedné rodiny. Hru v ČR vydává Blackfire a přímo při uvedení hry, měl nemalý problém s tištěnými pravidly. Teď by ale mělo být vše v pořádku a nic nebrání užít si tuto fajnovou hru.

Euro hry od vydavatelství What´s your game? se u nás v redakci dlouhodobě těší popularitě a zejména Zhan Guo od Marca Canetta a Stefanie Niccolini patří k tomu nejoblíbenějšímu, co toto menší vydavatelství vyprodukovalo. Hra Railroad Revolution je od stejných autorů a jedná se o jeden z hitů uplynulého Essenu. Složitá a komplexní hra jako by chtěla stát na druhém pólu oproti Ticket to Ride. Spousta možností, provázání jednotlivých akcí, dlouhotrvající hratelnost a možnost hru objevovat a objevovat. Ano, v jádru je to zase a jen o těch mechanismech, ale tady je to tak přesně sesazené do sebe, že hra uhání rychleji než parní lokomotiva. Pokud tedy máte vztah k železnicím a chtěli byste si vyzkoušet nějakou komplexní euro hry s tímto tématem. Railroad Revolution určitě stojí za doporučení.

Rone je malá původní česká karetní hra. Její výhoda je, že má přístupná pravidla, nehraje se s velkým množstvím karet a přitom poskytuje široké strategické i taktické možnosti. Karty jsou velmi vybalancované, takže dokonce můžete vzít, co najdete v krabici, zamíchat a náhodně rozdat a pustit se do hry. Jde totiž hlavně o to, co s kartami dokážete vymyslet, než zda máte to správné “rérko”. Hra navíc příjemně pracuje s aspektem času, kdy můžete spustit drtivý efekt, ale pravděpodobně pak budete nějaký čas zranitelní. Musím se přiznat, že pro podobné karetky mám prostě slabost a tak Rone řadím opravu vysoko. Vývoj hry trval dlouho a testování nebylo vůbec jednoduché, ale za výsledek se Štěpán Štefaník rozhodně nemusí stydět, protože mu pod rukama vznikla karetní hra opravdu světového formátu.

Spojit dohromady to nejlepší ze světa euro her a ameritrash nášupů láká mnoho autorů. A nejednou se to i podařilo, stačí si vzpomenout například na Kemet, Blood Rage, Adreanaline a jistě mnohé další. Ale Scythe oproti všem ostatním pořád působí jako právoplatný král. Je to pravděpodobně tou okázalostí, jakou se pyšní svým peřím. Neokoukaný vizuální styl prostě zaujme a hra na herním stole působí vpravdě impozantně. Herně potom ukrývá zábavný systém vylepšování vašeho národa, správu surovin, územní boje, obří roboty, obří roboty (to druhé považuji za tak důležité, že to zmiňuji dvakrát). Toto je pro mne osobně nejhranější hra roku 2016 a více co? Hned bych dal partii. Tak dobré to je. U nás bude Scythe vydávat v tomto roce Albi a tak ani čeští hráči nezůstanou ochuzeni.

Small Star Empires jsou malou sympatickou kabičkou skoro tak širokou jako vysokou. Je to vlastně taková cihlička, která udělá radost zejména abstraktněji založeným hráčům. Ono téma kolonizování vesmíru tam totiž budete cítit jen velmi povrchně, to ale neznamená, že by to byla špatná hra. V podstatě se jedná o takové Ovce: Boj o pastviny na stereoidech. Lítáte po mapě s lodičkama a snažíte se zabrat území tak, aby vám to na konci přineslo co nejvíce vítězných bodů. Celé je to příjemně malé, dostatečně rychlé, zábavné i variabilní, abyste to chtěli tahat ve školním batohu pro případ, že se učitel opozdí na hodinu. Komponenty působí velmi hezky a na stole hra určitě zaujme. Do hry můžete zapojit volitelná pravidla, který přináši více náhody. To není úplně pro každého a je dobře, že záleží na samotných hráčích, zda taková pravidla využívat chtějí. Mě vůbec nevadilo, že jsem netušil, co se skrývá za oslnivým svitem hvězd a hru jsem si příjemně užil.

Někdy to hold chvíli trvá… jsou autoři, kteří chrlí jednu hru za druhou a jsou autoři, kteří opakovaně pracují s původním námětem. Mezi ty druhé patří Justin De Witt, který v roce 2009 přišel s kooperativní hrou Castle Panic, která se záhy stala známa jako “ta hra s hradem”. Ve středu herní plochy totiž máte vztyčené hradby a jeden až šest hráčů se snaží bránit jejich dobytí. Celkově koncept fungoval, ale byly tam jisté nedotaženosti, které se následně řešily v rozšířeních. Postupem doby to De Witt zkusil znovu s Dead Panic, kde hrad nahradil chatkou v lese a gobliny vyměnil za zombíky. Prvotní idea nebyla vůbec špatná, ale opět to nedopadlo na výbornou. Teď v tichosti přejdeme Munchkin Panic a podíváme se na Star Trek Panic z minulého roku. Ten podle všeho vypadá na konečný zásah do černého a nejen, že hra působí odladěně, ale navíc máte na stole model Enterprise. A to je prostě kulervoucí.

Jednou z mých obecně oblíbených her je Dice Masters, přičemž myslím, že výbornou hru jen zabíjí velmi špatný obchodní model. Postupem času se také vyrojili nějaké otázky ohledně vyrovnanosti karet, protože určité komba byla prostě… smrtící. Ale dost o Dice Masters, já bych vám chtěl přiblížit Star Wars: Destiny. To je také v podstatě malá hra postavená na sběratelském modelu, kde využíváte jak kostky tak karty. Tady se ale zatím zdá, že vydavatel (FFG, u nás Blackfire) má hru mnohem více pod kontrolou a také dostupnost je citelně lepší. Když k tomu přihodím organizované hraní, tak už to bude jen třešnička na dortu. Pokud hledáte menší, ale hezky fungující sběratelskou hru, které byste se mohli věnovat, tak novinka minulého roku Star Wars: Destiny je určitě horkým kandidátem.

Není tomu tak dávno, kdy jsme skuhrali na absenci velkých a originálních herních designů u vydavatelství FFG. Zdálo se, že tento herní gigant ustrnul na nekonečné recyklaci svých starších titulů a dojení všech těch významných značek, které má ve své stáji. Ale pak přišla Rebelie a všem vytřela zrak. Epický souboj temné a světlé strany síly pro dva hráče představuje vše, co by si nadšený fanoušek deskových her mohl přát. Originální přístup k tématu, asymetrická hra, schopnost vyprávět příběhy, tuna plastových komponent vysoké kvality, jednoduchá pravidla, spousta zajímavých rozhodování a bohatý svět Hvězdných válek, který není jen namotaným pozlátkem, ale přímo páteří celé hry. Tato hra bude jistě žhavým kandidátem na hru roku 2016. U nás vydává Blackfire a přestože hra není z nejlevnějších, určitě stojí za vaší pozornost.

Stronghold je velmi zajímavá hra o dobývání hradu, ostatně někde na našich stránkách se potuluje recenze, tak se určitě podívejte. Ve zkratce se jedná o hru pro dva hráče, přičemž jeden se snaží hradby bránit a ten druhý se je snaží vzít ztečí. Každý z hráčů ma trochu jiné možnosti a ve hře hezky funguje element času. Vždy totiž musíte přemýšlet, zda to či ono opravdu potřebujete, protože čím víc věcí děláte, tím více prostoru pro reakci dáváte vašemu protihráči. Škoda jenom těch tištěných pravidel, které přecejenom v Portal Games příliš neumí a zrovna Stronghold tam má i ve své druhé edici celou řadu šedých zón, na které můžete při hraní narazit. Přesto se ale jedná o poměrně originální a hlavně zábavnou hru. Navíc podobně epických her pro dva hráče není nikdy dost. Tak hrrrr ně!

Vydavatelství GMT se specializuje zejména na složité válečné simulace, ale čas od času z nich vypadne i něco jiného a obvykle to stojí za pozornost, právě díky jejich trochu jinému přístupu k hrám. Právě takovou hrou je například Space Empires: 4X, která představuje jeden z nekomplexnějších herních zážitků v žánru vesmírné 4X strategie. Autorem této lahůdky pro všechny milovníky vesmírných oper je Jim Krohn, který je také autorem hry Talon, která vyšla minulý rok. Tam už nenajdete takovou záplavu žetonků a lodi jsou představovány docela velkými hexy s ilustracemi, takže hra na stole vůbec nevypadá špatně. A to jsem ještě nezmínil, že na lodi si můžete čmárat smazatelnými fixami a to je prostě cool. Talon určitě není komplexní simulací jako SE: 4X, je to vesmírná bitva zabalená do krabice nedočkavě čekající, až ji na vašem stole odpálíte.

Hra Terraforming Mars představovala obří překvapení roku 2016. Autorem hry je Jacob Fryxelius, který před tím publikoval ve svém rodinném vydavatelství nepříliš výraznou hru Space Station. Je vidět, že jeho láska k science fiction ho i nadále neopouští a ve spojitosti se zkušenostmi z herního průmyslu vznikla třaskavá látka, která by mohla pohánět raketové motory. Na hru Terraforming Mars se v průběhu roku stály fronty ne o moc kratší, než když Apple uváděl iPhone. Obrovský hype – říkalo se. Ale týdny běží, mění se v měsíce a hra Terraforming Mars stále stoupá na herních žebříčcích. Co tato hra opravdu ale opravdu umí, je dát vám pocit, že kolonizujete Mars. Vaše malá společnost, možná působí na začátku uboze, ale s každým odehraným kolem se vám otevírají tuny možností. Hru u nás bude v roce 2017 vydávat Mindok.

Hra Thunder & Lightning je ve skutečnosti reedicí jedné mnohem starší hry: Hera and Zeus, která je již 17 let stará a jejím autorem je Richard Borg (Memoir ´44). Jedná se o asymetrickou karetní hru, která má velmi jednoduchá pravidla a klíčem je, že hrajete karty skrytě a otáčíte je až v momentu, kdy chcete vyvolat souboj. Tím celkově hra připomíná známého Maršála a špióna (nebo chcete-li Stratego), akorát bez herní desky. Samotná hratelnost je lety prověřená, ale tady se podařilo jednak posunout téma – nově hrajete za Lokiho a Thora, kteří spolu vzájemně soupeří o mocné artefakty. Ale také se podařilo celou hru více odladit, přidat záludné karty a celkově udělat hru mnohem napínavější a strategičtější. Je to pořád malá karetka pro dva hráče, ale pokud je to to, co hledáte. Thunder & Lightning je jasnou volbou.

Martin Wallace je velmi významná autor deskových her, který nejednou dokázal, že s ním musíme počítat v té nejvyšší lize. Zároveň patří mezi obdivuhodně polodné autory a není vyjímkou, že mu ročně vyjde hned několik titulů. V roce 2016 mne zaujala hra Via Nebula, která má na krabici rozkošné prasátko. Už kvůli němu jsem hru chtěl mít ve své sbírce. Herně se jedná o jednodušší věc vhodnou zejména do rodin či jako vstupní titul pro nezkušené hráče. Na plánu se snažíte chytře těžit suroviny tak, aby je ideálně využívaly i vaši soupeři. Stavíte budovy a tím spouštíte bonusové efekty, prozkoumáváte krajinu kolem sebe… vše v jednoduchém rámci pravidel, který vysvětlíte během pár minut. Ve hře si hráči tak nějak chtíc nechtíc pomáhají a to ji posouvá ještě blíže k rodinným titulům a je pravdou, že zkušený harcovník by mohl považovat hru za poněkud plochou. Ale i tak si myslím, že své místo v seznamu má.

Minulý rok nám Games Workshop nevrátil jen legendu Blood Bowl, ale také neméně legendární Warhammer Quest, tentokrát s podtitulem Silver Tower. Původní hra vyšla před dva a dvaceti lety (!) a do teď patří ke sběratelským raritám, za které se na ebay platí nemalé částky. GW nepřišli s pouhým dotiskem, ale místo toho hru přepracovali, aby jim zapadla do nového světa Age of Sigmar. Ve hře tedy najdete překrásné modely, které prověří vaše modelářské schopnosti a se kterými můžete hrát i klasickou miniaturovou bitvu. Samotná hra Silver Tower je plně kooperativní dungeon crawl, který má velký důraz na vyprávění příběhu. Ve hře najdete knihu, ze které si budete předčítat jak se postupně budete probojovávat skrze zástupy nepřátel. Nechybí levelování postav a průběžně sestavovaná mapa. Silver Tower je moderní hrou pro vyznavače hrdinské fantasy.