100 nejzajímavějších her roku 2017 (část druhá)

Tak se po nějaké době vracíme k mému topu nejzajímavějších her minulého roku. Venku začíná prudit léto a žetonky se lepí na konečky prstů, to ale neznamená, že bychom si nemohl zavzpomínat na všechny ty úžasné hry, kde se minulý rok objevily. Takže vzhůru do toho, čeká nás další 25 titulů a tím se dostanem přesně do poloviny mého seznamu.

Idea o šestistěné kostce, kde si hráči mohou sami určit, co se na které straně nachází, není zas tak nová, jak by se mohlo zdát. Například pod hlavičkou Rio Grande vyšla před čtyřmi lety hra Rattlebones, která používala velmi podobný systém custom kostek, jako má Dice Forge. Je ale pravda, že dosud všechny pokusy o podobnou hru ztroskotaly zejména na technickém provedení. Dice Forge si je tohoto velmi vědom a zpracování hry působí exelentním dojmem. Hra na stole rozhodně zaujme a i herně má mnoho co nabídnout. Každé kolo házíte kostkami, abyste dostali suroviny do hry a pochopitelně si dané kostky upravujete. Je jasné, že ve hře je spousta náhody a nejedná se o kdo ví jak hlubokou strategii. Ale pokud vás zajala třeba hra Potion Explosion – tak toto se vám určitě bude také líbit.

Není tomu tak dávno, co do kin přišel další Jurassic Park a tak je až trochu s podivem, že se neobjevila nějaká zajímavá licencovaná hra. Ale naštěstí tady máme Dinosaur Island, který je… no takový Jurassic Park. Jako hráč si stavíte zábavní centrum s prehistorickými příšerami, hlídate si míru ohrožení, aby vám T-Rex nespapal návštěvníky a sbíráte DNA dávno vyhynulých tvorů. Uvnitř tepe srdce worker placementu a jedná se o objemnou euro hru, ve které není příliš velké interakce mezi hráči, ale která vám umožní postavit svůj vlastní park plný dinosaurů a to za to rozhodně stojí. Hra byla původně na Kickstarteru (dvakrát) a kdo ji podpořil tam, tak má spoustu roztomilých dinosauříků navíc, ale i běžná pultová kopie určitě stojí za zvážení a zcela bez debaty za vyzkoušení.

Restoration Games je mladé vydavatelství, které se specializuje na znovuvydávání starých klasik. Nebojí se sáhnout klidně i do 60-70 let, vytáhnout od tamtud nějaký polozapomenutý titul, dát mu novou grafiku a vypulírovat hratelnost. Úplně přesně tohle se stalo i hře Downforce, která je předělávkou hry Top Race z roku 1996, která je předělávkou hry Tempo z roku 1974 a jejímž autorem je inovátorský Wolfgang Kramer. Novou verzi potom vycídil Rob Daviau a Justin D. Jacobson. Ve hře závodíte na okruhu, ale vaším cílem není být čistě první v cílové rovince, místo toho se snažíte mít na konci hry co nejvíce peněz. A to lze dosáhnout buď umístěním v závodu, nebo chytrým sázením na vítěze. Zajímavým prvkem je také to, že všichni hráči posunují všemi formulemi a tak hra umožňuje poměrně vychytralé škození.

Pokud budeme hovoři o abstraktních hrách, tak minulý rok byl jednoznačně rokem Azulu, ale pokud se mu podíváme za rameno, najdeme řadu dalších zajímavých titulů. Jedním z nich je Dragon Castle od vydavatelství Horrible Games. Ve skutečnosti se jedná o prastarý Mahjong, který je mírně otuněný, aby fungoval jako klasická moderní desková hra. A světe div se, ono jim to funguje. Ve hře rozebíráte klasické mahjongové kameny, abyste z nich stavěli svůj vlastní “zámek” a ve výsledku skórovali vítězné body. Pravidla se mírně mění hru od hry v závyslosti na nalosovaných kartách, které vám dávají rozličné způsoby manipulace s kameny. Hra navíc vypadá na stole velmi lákavě a v menším počtu hráčů může být příjemně takticky výživná. Pokud holdujete hrám bez tématu, která mají jednoduchá pravidla a můžete je zahrát doslova s kýmkoliv, tak toto může být další tip.

Podívejme se na malý okamžik do roku 2014, kde vydavatelství Catalyst Games Lab představilo zajímavě pojatý deckbuilding Shadowrun: Crossfire, který těžil z jejich známého RPG světa. V roce 2017 jsme se pak dočkali takového dochovního nástupce Dragonfire, který nás zavede do světa klasického fantasy Dungeons & Dragons – konkrétně Forgotten Realms. Celý herní systém byl upraven a přepracován, nyní je mnohem robustnější a přináší výživnou kampaň s mnoha rozšířeními na obzoru. Crossfire byl velmi obtížný a ve finále ne příliš zábavný, tady se Dragonfire snaží o mnohem větší herní přívětivost, i když misi nepokoříte, tak dostanete alespoň nějaký ten malý bonus, aby se vám příště dařilo lépe. Tak vzhůru do boje, elf lučistník i půlčík alchymista již čekají na prahu dobrodružství 🙂

Čas od času si rád dopřeji nějakou solitérní wargame a jedna z her, která mě zaujala už v minulosti je Enemy Coast Ahead od Jeremyho Whitea, kterou roku 2014 vydalo vydavatelství GMT. V minulém roce pak vyšlo samostatně hratelné pokračování s podtitulem The Doolittle Raid. Tématicky se ocitáme chvíli po zdrcujícím útoku na Pearl Harbor a jako hráč se snažíte uřídit odvetné bombové útoky na Japonsko. Stejně jako podobné hry totoho žánru je i Enemy Coast Ahead silně narrativní hra, kde náhoda hraje nemalou roli. Téměř na vše si ve hře hodíte kostkou, nebo vytáhnete žetonek ze sáčku. Herních rozhodnutí není zas tolik, ale o to více tam najdete historických odkazů a detailů. Pokud tedy holdujete simulačním hrám, tohle by mohl být další přírůstek do vaší sbírky. Zejména pokud dlouhodobě trpíte nedostatkem spoluhráčů.

Je to zvláštní, ale hra Ethnos, samo o sobě menší a ne přílíš pohledná, u mě aspiruje na jednu z nejlepších her vydavatelství CMON. A rozhodně na jednu z nejlepších area control her, kde konkurence za uplynulé období nebyla zrovna malá. Vždyť na nás zaútočil pompézní Rising Sun i jak katana vybroušená Battle for Rokugan. Fanoušci žánru tedy rozhodně nesejdou na úbytě a za sebe říkám, že pokud hledáte hru dobře hratelnou ve větším počtu hráčů, která má jednoduchá a přístupná pravidla a navíc obsahuje mapu Slovenska včetně všech krajů… nemáte lepší volby, než právě Ethnos. Hru navíc chystají v české lokalizaci RexHry, takže pokud neovládáte angličtinu, nemusíte jít hned brečet do kouta. Snad hra dorazí co nejdříve a budeme se moci pustit do recenze.

A hned další hra na mém seznamu patří také k chystaným titulům vydavatelství RexHry a brzo se jí tudíž dočkáme v českém překladu. Ex Libris je krásná worker placement hra o sbírání vzácných svazků a budování té nejlepší knihovny. Hra není kdo ví jak složitá, ale funguje moc hezky a navíc si mezi tahy můžete číst názvy knih. Ve hře je více než 500 fiktivních děl s vtipnými názvy, které vás jistě nemálo pobaví. Pro mne je to právě ona kombinace solidního game designu a určité míry nadhledu a všudypřítomného humoru, která činí tuto hru výjimečnou. Původní vydavatel je Renegade Game Studios, které má na svém kontě hry jako Clank! či Altiplano (to je ta hra s lamou na krabici – bag building který se mi těsně nevešel na tento seznam). Jinak Ex Libris nabízí i soliterní mód a herní doba se pohybuje mezi 30 až 60 minutami.

Zcela otevřeně přiznám, že mě kombinace licencované hry dle seriálu Expanse a vydavatelství WizKids nenaplňovala kdo ví jakým očekáváním. Hra kolem mne proplula v podstatě bez povšimnutí, ale po nějakém čase jsem se rozhodl se na ní podívat blíže. Expanse si v podstatě bere mechanismus známý z válečných her – tzv. Card Driven Game, kde se vám dostávají do rukou karty a vy se musíte rozhodovat, zda je zahrajete na body vlivu nebo zda vyvoláte událost. Přičemž události mohou být hrány i vašimi soupeři proti vám. To vytváří velké napětí a těžká rozhodování. A přesně jak dobře to funguje v hrách typu COIN, tak stejně tak dobře to funguje i tady. Byť pochopitelně toto je mnohem jednodušší hra a svou hloubkou se nemůže rovnat. Přesto v ní spatřuji velmi zajímavě využítý potenciál CDG systému a pokud jste fanoušci seriálu… není o čem.

Když jsem měl před nějakým časem možnost zahrát si chystanou deskovkovou adaptaci legendární hry Fallout, skončil jsem s mírně rozladěnými pocity. Neříditelná náhoda a pachuť multi player soliterní hry. Po určitém čase jsem se s tím ale více smířil a zval hru na milost. Pokud jste fanoušci předlohy, tak si v ní najdete mnoho a systém větvení příběhu přes karty mi přišel velmi zábavný a povedený. Také vylepšování postavy a odemykání nových schopností fungovalo velmi pěkně takže by asi bylo nefér hru úplně odstřelit. Jsem si naprosto jist, že mnoha lidem udělá radost. A také nesmíme zapomínat na vysokou produkční hodnotu her od vydavatelství FFG. Ani Fallout není výjimkou a na stole vypadá nadmíru hezky a hlavně jsem rád, že se FFG nepokusilo z toho udělat dungeon crawl, toto měřítko Falloutu imho sluší mnohem více.

Pokud máte rádi malé kombící karetky, tak právě Fantasy Realms by vám mohli udělat radost. Jedná se o 53 karet, přičemž každý hráč začíná se sedmi kartami na ruce. Ve svém tahu si můžete dobrat jednu kartu z nabídky či z dobíracího balíčku a poté do nabídky jednu kartu vrátíte. Takhle jednoduché to je. Každá karta má nějakou bodovou hodnotu, ale zároveň vám může dát silný bonus, když dřímáte to správné kombo. Například jednorožec potřebuje k sobě princeznu, ta zase ráda po svém boku rytíře a tak dále. Trochu to připomíná Ve víru věků – jinou mou oblíbenou mini karetku. Pokud byste byli hooodně šikovní, tak můžete nahrát i více než 200 bodů, ale to už vyžaduje nemalou dovednost a nepozorné protihráče 🙂 V češtině se této hry snad již brzy dočkáme od vydavatelství RexHry.

Herní designér Friedemann Friese je jedním z největších inovátorů v oboru. Lidé ho znají jako autora Vysokého napětí a také pro jeho zálibu v zelené barvě. Ale jeho hry dokáží překvapit a Friedemann neváhá kolikrát překročit hranici mezi hrou a uměním. Vždyť co jiného je třeba jeho konceptuální hra 504, která umožňuje zahrát… 504 různých her z jedné krabice. Nicméně minulý rok byl u něj ve znamení menších her s označením Fast Forward. Tyto hry vynikají neotřelým konceptem naprosté absence pravidel. Friedemann s tím zakoketoval už v Moštárně, ale tady je to dotažené ještě o kousek dále. Pro hraní jakékoliv hry ze série Fast Forward, nemusíte číst žádná pravidla. Vše se dozvíte z herních komponent (karet) jako takových. Hra přitom bez problému funguje a tak musím před autorem smeknout klobouk.

Určitě znáte Arkham Horror… Jako stateční vyšetřovatelé se pouštíte do lítého boje s proradnými kultisty, kteří se snaží vyvolat z cizích dimenzí svého prastarého boha a přivodit skázu světa. A teď to zkuste celé otočit. Protože přesně o tom Fate of the Elder Gods je. Najednou musíte obléknout nepodajné roucho uctívače pradávného boha a pomocí temných obřadů ho přivést na svět. A musíte to stihnout dříve, než ostatní kulty, kteří sledují své vlastní zájmy ve prospěch jejich vlastních božstev. A pochopitelně vám pořád stojí v cestě ti proradní vyšetrovatlé snažící se překazit vaše plány. Sám se musím přiznat, že změna rolí mi přijde velmi osvěžující. I ve Hvězdných válkách jsem vždy fandil Impériu a tak jsem si prostě musel hodit Fate of the Elder Gods do hledáčku. Hra využívá Area Control a trochu Worker Placement.

Kooperativních her se silným tématem není nikdy dost a vzhledem k tomu, že První Marťané vychází díky RexHrámi v češtině, nemohu je vynechat. Je pravda, že hru provází lehká kontroverze. Herně se jedná o následníka Robinsona, kterého u nás vydalo Albi, ale tentokrát se ocitáme na pustém Marsu a ze začátku nám v podstatě nic nechybí. To ale netrvá dlouho a jak jistě tušíte, první problémy na sebe nenechají dlouho čekat a přežít na rudé planetě nebude vůbec jednoduché. Hra využívá velmi chytře i aplikaci pro telefony/tablety. Chvíli po uvedení na trh se ukázaly drobné problémy s nedostatečným otestováním hry, to už je u Ignacyho her tak trochu pravidlem, ale teď už by to mělo být mnohem lepší a je třeba přiznat, že tady mě téma táhne ještě mnohem více, než u Robinsona, takže Marťani určitě nemohou v mé sbírce chybět.

Pokud bych někdy sestavoval žebříček mých nejoblíbenějších euro her, tak by na seznamu určitě nechyběla Terra Mystica. Tu hru mám stále rád a to přesto, že se minulý rok objevilo nepřímé pokračování Gaia Project, které posunulo herní zážitek zase o kousek dál. Vesmírná sci-fi hře kupodivu hodně sluší a rozdílné schopnosti jednotlivých ras vše hezky dotváří. Navíc coby člověk odkojený poctivým ameritrashem, se nezaleknu nějakého plastu v krabici. Celkově se mi prezentace Gaia Project líbí a je to jeden z nejsvětlejších bodů minulého roku. Vypíchnout musím i modulární mapu, která vedle 14 dostupných ras, ještě více zvyšuje znovuhratelnost. Gaia Project rozhodně není jednoduchou hrou, jedná se o velmi komplexní euro strategií, kterou není jednoduché ovládnout. Ale když se to podaří, odmění se více než vrchovatou měrou.

Až do minulého roku nebylo úplně jasné, komu patří trůn fantasy RPG her. Ale pak přišel Gloomhaven a troufám si předpovědět, že nějaký čas se nenajde dostatečně odvážný vyzyvatel, který by se ho pokusil sesadit. Vždyť pohleďtě na chudáka Talismana, jak se krčí v koutu ve snaze se strachy nepočůrat. Gloomhaven je vše, po čem by hráči fantasy her mohli toužit. Jeho epičnost má razanci válečného kladiva, herní obsah na mnoho a mnoho desítek hodin, živoucí svět, kam se budete chtít znovu a znovu vracet. A co je nejdůležitější… výborný herní design. Gloomhaven je megalomanský projekt, který nemá v deskoherní historii obdoby a pokud byste měli hrát jen jednu jednou deskovou hru za uplynulý rok, tak by to měl být Gloomhaven. Ono ostatně… pokud se do něj pustíte, tak vám na jiné hry moc času beztak nezbyde.

Je trochu s podivem, jak rychle Kmotr zapadl. Hodně lidí od něj čekalo silné téma a následně byli zkamaní, protože celý témný svět Corleoneho klanu je na hru navlečen jako špatně střižené sako. Hodnocení nepomáhají ani na jedné straně opuletně zpracované plechové kufříky a na druhé odfláknuté karty. Ale když se podívám na hru s trochou odstupu, musím říct, že se jedná o kvalitní titul. Jakmile Kmotra přijmete takového jaký je, dokáže se odměnit velmi dobrou hratelností. Možná jen škoda té výsledné ceny… přesto ale místo na mém seznamu má, protože jsem si jeho hraní užil a nakonec se zabydlel v mé osobní sbírce deskovek. Tak by nebylo úplně fér, ho tady vynechat. Pokud hledáte area control hru s přístupnými pravidly a nemálem škození, toto by mohl být onen titul. Jen si od něj neslibujte příliš. Kmotr to ve výsledku není, ale špatná hra také ne.

Pro hry Martina Wallace mám slabost. Jsou pro mne něčím těžko definovatelným až osudově přitažlivé. A Handful of Stars recykluje některé starší postupy, které Wallace použil například ve A Few Acres of Snow či Mythotopii. V jádru se vlastně jedná o 4X deckbuilding doplněný o herní mapu. Pokud se chcete do hry ponořit, rezervujte si hned několik hodin, protože tohle chvilku zabere, ale zážitek to je náramný. Za mne jedno z nejlepších zpracování deckbuildingu vůbec a to je třeba přiznat, že v tomto žánru je konkurence doslova obří. Ale Wallace měl čas svůj design vytříbit a vyleštit, takže A Handful of Stars lze považovat za takové vyvrcholení jeho pomyslné trilogie. Pokud máte rádi sci-fi, můžete si přičíst i další body k dobru, byť pro mne třeba váléčné A Few Acres of Snow je stále tématem přitažlivější. Ale to je jen taková drobnost.

Téma některých euroher je… zastupitelné? Pokud chceme použít nějaký přijatelně hezký výraz… Heaven & Ale nás přenáší kamsi do středověku, kde budete řídit malý pivovar přidružený k vašemu kláštěru. A aby kláštěrní pivko mělo říz, je třeba udělat nemálo. Heaven & Ale je jedna z těch her, které mají docela strmou učící křivku a hráči toho mnoho neodpustí. Chvíli si říkáte, jak vám to hezky šlape a o kolo později si rvete vlasy z hlavy. Pokud máte rádi hry, které příliš neodpouští a kde každé rozhodnutí se může ukázat fatální – určitě mrkněte právě na Heaven & Ale. Herně se jedná Tile Placement, který velmi chytře využívá zavedené mechanismy. Hra potěší milovníky dobrých euro a odmění hráče, kteří nebudou váhat se do ní pustit opakovaně a probádat všechny možnosti, které v somě skrývá. Není to hra na jedno zahrání, pokud si z ní chcete odnést maximum.

Pokud bych se podíval u jaké hry jsem v nedávné době strávil nejvíce času, tak by to byl určitě Holland 44. Jedna partie nám zabrala jářku 15-20 hodin a hnedle po té jsem se do hry pustil znovu. Aktuálně jsem v polovidě mého cíle uchránit Holandsko před nenechavými prsty spojenců, kteří neváhali vyskákat za válečnou línií a okupovat mé mosty. Válečně herní skvost od Marka Simonitche je jednou z nejlepších žetonkových simulací, které se mi kdy dostaly na stůl. OK. Fér přiznat, že jsem jich zas tolik nehrál, ale tohle mne vážně bavilo a to i přesto, že jsem to poprvé naprosto epicky prohrál. Herní systém je dobře uchopitelný a dá se zvládnout, pokud máte pro strach uděláno. Ve hře se toho dá vymyslet extrémně mnoho a každý okamžik je prodchnut bezútěšnou atmosférou války. Pokud si tedy chcete na stole přehrát operaci Market Garden – vzhůru do toho.

Pokud máte rádi abstraktní hry a nebojíte se velkých výzev… Hypergrid může být naprosto unikátní herní zážitek. Někdy mám pocit, že tohle už není hra. Často se totiž přistihnete, jak jen koukáte na žetony před sebou a místností se line tenká kouřová stopa přepalujících se mozkových synapsí. Hra jde tak daleko, že už to pro mnohé nemusí být příjemné, ale za sebe musím říct, že když se vám podaří vymyslet nějaké sofistikované kombo a uhrát více bodů najednou, je to extrémně uspokojující pocit, který vám může dát jen málo her dostupných na trhu. Hypergrid přitom nemá komplikovaná pravidla a do krve vám přejde překvapivě snadno. Pokud máte rádi šachy, go a podobné taškařice, tak byste si mohli zamilovat i tyto piškvorky na stereoidech. Snad jen škoda těch tištěných pravidel, které znějí až příliš komplikovaně ve snaze popsat všechny možné situace.

Autoři hry 13 Days, která velmi příjemně osvěžila koncept známý ze Studené války a kteří si už střihli mikrohru 13 Minutes, ještě jednou vstoupili do stejné řeky. Jejich poslední hra Iron Curtain přitom stojí tak nějak uprostřed. Není to komplexní deskovka jako 13 Days, ale zároveň to není extrémně minimalistické jako 13 Minutes – i když k tomu to má přece jenom blíže. Hra obsahuje 18 karet a jedna partie zabere tak 20 minut. Iron Curtain je naprosto ideální hra, pokud chcete někomu interaktivně ukázat, jak fungují CDG hry. Z mého pohledu je z celé trojice ta nejlepší. Herně je příjemně odladěná a vše funguje tak jak má. I na malém prostoru se toho dá docela dost vymyslet a převahovka na kartách funguje na výbornou. Jen mě mrzí, že skórovací karta má jiný rozměr, než ostatní, takže hra nejde sbalit do kapsy. Tedy pokud se neodhodláte k tomu danou kartu přehnout.

Musím se přiznat, že Istanbul mám rád. Je to rychlá příjemná euro hra, která prostě potěší. Dost mě překvapilo, když Rudiger Dorn představil kostkovou variantu, ale nakonec musím říct, že se mu podařilo udržet atmosféru původní hry a přitom vše zabalit do velmi povedného kabátku. Hra je velmi kompaktní a ve skutečnosti se vměstná do daleko menší krabice, než ve které se prodává. Ještě důležitější je, že herní doba se pohybuje ve dvou hráčích pod půl hodiny a ani v plném počtu čtyřech hráčů se nedostanete přes hodinu. Přitom ale nemáte pocit, že byste hráli nějakou ochuzenou verzi původního Istanbulu. A kostky tomu všemu dávají šmrnc. Kdysi jsem takto vzal znovu na milost Bang!, který se v kostkové variantě stal ideální párty hrou. Istanbul nic takového nepotřeboval a navíc jeho kostková varianta nemění moc původní koncept – ale i tak nebo možná proto je to hra, která mě hodně potěšila.

Hry s přesýpacími hodinami nejsou úplně můj šálek čaje, ale Kitchen Rush byla překvapivě velká sranda. Přitom hra není nic komplikovaného. Z jedné strany vám chodí zákazníci a ti mají vytříbené chutě. Abyste je uspokojili, musíte v kuchyni náležitě kmitat a také není dobré zapomínat umývat talíře, jinak se můžete dostat do stavu, že není na co servírovat. V podstatě se jedná o kooperativní Worker Placement, kde vaši pracanti jsou klasické přesípačky a můžete je přesouvat jedině tedy, když uplyne patřičný čas. Víc hráčů rovná se víc zábavy a zběsilé pokřikování patří ke hře. Asi bych nebyl schopný hrát tuto hru příliš často, ale jednou za čas jako tečka po vydatném večeru mi vůbec nevadí. Ba dokonce naopak, rád si ji střihnu podobně jako třeba Magic Maze (Hrdinové bez záruky), kteří mi pocitově sedí do stejné kategorie.

A poslední hra na mém seznamu je Legacy of Dragonholt. V redakci máme jednu kopii ale na té pracuje Kubrt a měl by pro vás mít přichystanou recenzi již brzy. Já prozatím shrnu, že Legacy of Dragonholt je jedna z her, která se snaží svést na současném trendu vyprávěcích příběhových her, které nemálo těží z gamebooků, které byly populární v osmdesátých letech. Hra by se dala označit za otevřené rpg, ke kterému nepotřebujete game mastera, jež by hru řídil. Příběh se odehrává se světě Terrinothu, který stále není úplně prozkoumaný a právě Legacy of Dragonholt ho pomáhá více formovat. Za to určitě palec nahoru. Hra vypadá nadmíru zajímavě, byť už se objevili názory, které kritizují určitou genderovou nevyváženost. Ale já do toho šťourat nebudu, tohle nechám na našem referentu Kubrtovi, aby se s tím nějak popral.